kOmický blog CCIII.

Práce domácí dočasně stagnují, naopak kočka domácí projevuje nadbytečnou aktivitu a sebevražedné sklony.

Obvyklý večerní skoroklid narušilo nečekaně klepání na okno synkova pokoje. Puberťák nám přišel událost pouze oznámit, příčinu pozdní návštěvy zjišťoval manžel (nikterak limitovaný nočním oděvem). Návštěvnicí se ukázala být sousedka oznamující, že jejich pes pravděpodobně pokousal naši kočku, která neuvážěně narušila jeho prostor. Podotýkám, že čtyřnožci nikoli neprávem přezdíváme vlk.

Drahý choť nás stručně předem informoval, že k veterináři rozhodně nepojede, natáhl si šortky a vyrazil do tmy. Po dobu jeho nepřítomnosti jsem se snažila psychicky připravit na všechny eventuality. Sabotér veterinární péče se vrátil s naší (!) kočkou v náruči; otřesenou, zhmožděnou, zmatenou, ale nekrvácející. Dlouho jsem ji sledovala, zvědavě ji obhlíželi i její dva soukmenovci. Mé závěry něbyly nikterak tragické; co si myslely kočky, netuším.

Usnout jsem ale nemohla a mnoho toho nenaspala, dceři - největší kočicí mámě - jsme situaci popsali až ráno. O maroda se začala intenzivně starat. Obě jsme zkoumaly rozsah vnějších zranění, kontrolovaly množství přijaté potravy a tekutin (včetně vylučování). Útulková kočička, která již párkrát měla "na mále", projevila obrovskou vůli přežít - ač pravděpodobně skokem za plot jeden z pověstných devíti životů vyčerpala.

Sousedé se nás den po incidentu přišli na zraněné zvířátko zeptat, bylo to od nich milé. Naštěstí byly informace příznivé (a pánové si operativně připili slivovicí na kočičí zdraví). Pes údajně vyvázl se stopou kočičích drápů na čumáku.

Po pár dnech péče, kdy jsme pacientku s dcerou tajně nechávaly spát v domě, aby venku zbytečně neprochladla, podstrojovaly extra dávky potravy a intenzivně hladily, se její stav výrazně zlepšil. Když dcera odjížděla na chalupu s prarodiči, kladla mi na srdce, abych čtyřnožci věnovala náležitou péči.

Potom se nečekaně projevila moje neznalost kočičího světa. Ač se zraněná šelmička výborně zotavila, hltavě jedla i obstojně chodila, na hřbetě se jí zvětšovala "boule". Zkoumajíc její obsah, po slabém stisku mi na pracovní kalhoty vytekl hnis. Množství mě ohromilo a v kočičí kůži zely dvě díry poskytující pohled na svalovinu. Pubertální synek výjev cynicky komentoval: "Vlk si asi večer nevyčistil zuby".

Následná telefonická konzultace s veterinářem mě trochu uklidnila, obodobná reakce těla kočky je údajně zcela běžná. Doporučil ránu proplachovat desinfekčním roztokem a nenechat ji uzavřít dříve, než se zcela vyhojí zevnitř, a to i za cenu opětovného otevření. A tak - za opatrné asistence navrátivší se dcery - likviduji obsah domácí lékarničky, vyplachuji a převazuji; přičemž čelím poťouchlým dotazům dítek, proč nejsem veterinářka.

Pevně věřím, že se ze zranění šelmička nakonec vzpamatuje (ať už díky nebo navzdory naší péči). Rovněž doufám, že jí neblahá zkušenost zamezí v podnikání dalších dobrodužných výletů za sousedovic plot a její stav bude dostatečnou výstrahou i ostatním dvěma. Navzdory tomu, že jsem nikdy nebyla velká fanynka koček, ztráta v řadách našich útulkových nalezenců by mě zasáhla.