kOmický blog CLXXII.

Ve snaze najít na koronakaranténě nějaká pozitiva, upnula jsem se k vidině dokončení některých nekonečných stavebních úprav. Opět se projevila moje bezbřehá naivita. 

Ať si virus kde chce lítá, karanténa nás donutila prodlévat doma - respektive značně omezila možnosti trávit volný čas s přáteli a mimo domov. V počátku vládního "zaracha" jsme pendlovali výhradně mezi kanceláří a domovem, můj milý protějšek si - opatřen ochrannými prostředky - program občas zpestřil návštěvou supermarketu. Na neurčitou dobu byla přerušena i moje vedlejší masérská živnost; což mi přineslo příležitost po letech vyzkoušet "normální" rodinný život.

Představy, kolik toho doma a v zahradě stihneme společně udělat, se ale ukázaly jako značně nadhodnocené. Jen pro příklad, týden trvalo, než jsem přemluvila synka, aby aplikoval do hlíny alespoň základní semínka, která budu za oknem vzývat, aby vzešla. Můj "volný" čas likvidovalo především šití roušek pro blízké i vzdálené; a také suplování školní kuchyně pro uspokojení nenasytného potomstva.

Milé děti v procesu nuceného domácího vyučování stále trpí velkým hladem a jejich spotřeba potravin tomu odpovídá. Puberťáci rovněž bojují s jarní únavou, která jim znemožňuje vstávat před jedenáctou a vyčerpáni plněním školních úkolů se na domácí práce již nezmohou. Stárnoucí matka nemá čas přemýšlet o únavě, zatímco otec se pravidelně pozoruje ve snaze najít na sobě známky počínající koronainfekce.

V pátek konečně došlo k posunu, když se k večeru dostavil můj nejoblíbenější instalatér. Byl opatřen slušivou rouškou, sršel však vtipy a historkami jako obvykle. Utrousil pár sarkastických poznámek v duchu "moc jste s tím nepohli". Bohužel měl pravdu (od jeho prosincové návštěvy, po které následovala poměrně intenzivní partnerská výměna názorů, se toho moc nezměnilo). Zaslepil nepotřebné trubky v budoucí koupelně a zmizel ve tmě.

Volnou sobotu jsem věnovala vaření čaje pro manžela, který trávil čas v posteli předstírajíc koronarýmečku. Vizuální kontrola neshledala žádné zásadní zdravotní problémy, o jeho saturaci kyslíkem jsem se tedy neobávala. Proto jsem v mezidobí dokončila poslední řadu tvárnic chybějící na zdi sprchového koutu a vysekala přebytečné části potrubí v nehotové koupelně. Dětem jsem upekla oříškovou buchtu, uvařila dva rozdílné obědy a vyprala asi tři pračky. Odpoledne jsem upekla druhou buchtu, protože první záhadně zmizela. 

V neděli se dostavil další můj oblíbenec - zedník. Radostně jsem vařila kávu a těšila se na jeho výtvory. Moji záchodovou zeď označil za nerovnou - ale pochopitelně měl pravdu. Manžel gentlemansky nepřiznal, že jsem ji stavěla já a vzal vinu na sebe. Pan zedník zarovnal omítku kolem dveří z ložnice do šatny a potom se věnoval zdivu budoucí toalety.

Já raději vyrazila do zahrady přeházet kompost. Počasí bylo navzdory březnu báječně aprílové. Za hustého sněžní jsem seskládala kompostér, za slunce svitu zlikvidovala původní provizorní "kompostiště". Dočkala jsem se při tom nečekaného pomocníka - nejmladšího synka. Nejvíc ho bavilo odstraňování cihel, které ohrazovaly hromadu zahradního odpadu, a také hon na žížaly. Část kompostu jsme společně navezli na záhonky, nerozloženou svrchní vrstvu jsem pak přeházela do kompostéru.

Ze zahradní mise jsme se vraceli poněkud promrzlí v době, kdy měl hlavní omítač hotovo. Večer manžel zálibně hleděl na novou část omítky v ložnici a hlasitě snil o tom, že vymalujeme. Nutnost pokrýt zeď sjednocujícím nátěrem jsem nezpochybnila, překvapil mě jen použitý plurál. Ale barvu mám koupenou.

Nesměle jsem se zeptala, kdy koupíme kachle a lepidlo na obložení zdí na toaletě. Choť bez známek horečky a dýchacích potíží mě ubezpečil, že to v průběhu následujícího týdne zkusí. Snad ano. V březnu totiž vypršela moje dvouletá lhůta, po které jsem se chtěla odstěhovat, pokud nebude v interiéru hotovo. Ale naděje umírá poslední a tak stále doufám...