kOmický blog XCI.

Po dvou víkendech strávených v korunách stromů prožívám krizi identity. Přeměnu na veverku mohu završit při blízké návštěvě kadeřnice adekvátní změnou barvy vlasů.

Na telefonický dotaz nezkušené sadařky odpověděl na podzim mírně nerudně jistý odborník na stromy, že se stříhají na jaře. Během zimy jsem dostala několik knih, více různých odpovědí i nabídek na pomoc. Nejprogresivněji se k otázce přebujelých stromů v naší zahradě postavili manželovi rodiče.

Babička nás nejprve zahrnula odbornou literaturou, následně domluvila pána na odbornou konzultaci a mezi tím nás s dědou navštívili vyzbrojeni nástroji a elánem. Ačkoli již dříve tchán upozorňoval, že nám rád poradí, ale do realizace se nehrne.

Úvodní dědečkovu přednášku označil syn za srozumitelnou, bohužel si z ní nic nepamatuje. (Považuji to za hloupou výmluvu.) Babička během manželova výkladu stihla ostříhat růže před domem i v zahradě. Během pobytu na ulici se jí podařilo nejen přistřihnout bujný trnitý keř, ale i zjistit, že náš spodní soused je spolužákem domluveného sadařského odborníka, Omického rodáka.

Vzhledem k předchozímu samostudiu dodané odborné literatury jsem byla poměrně připravena. Zásadní z přednášky byl požadavek na použití štěpařského vosku k ošetření řezů. Jak se později ukázalo, ne vždy jde všechny teoretické poznatky uvést do praxe.

Počasí nám příliš nepřálo, střídavě pršelo a zahrada byla řádně rozbahněná. Ale vrhli jsme se na ni s elánem. Děda zpočátku řezal motorovou pilou, potom přešel na méně hlučné nástroje páchající menší škody. Babička a syn především nosili větvě. Dcera nepříliš ochotně zatírala jizvy voskem. Na mě zůstala ruční pilka a zahradnické nůžky.

Kromě asi hodinové přestávky, v níž jsem vařila oběd pro sedm strávníků (včetně polévky z houby nalezené synkem a dědou schválené), jsem strávila na stromech celý den. Odpoledne nás babička s dědou unaveni opustili. Měla jsem výčitky, kolik práce udělali.

Abych dokončila alespoň část díla, stříhala jsem ještě jabloň před domem, ačkoli mi už mírně vibrovaly svaly a sousedé se podivovali, že takto činím v ne zcela příznivém počasí. Jenže času mám málo a stromů hodně. Naštěstí jsem ze žebříku ani deštěm kluzké větvě nespadla.

Jen večer mě málem porazil pohled do zrcadla. Stromy se mi chtěly za zásah pomstít, co chvíli mi nějaká větvička chytla pramen vlasů a musela jsem se vyprošťovat, abych nebyla skalpována. O modřinách a škrábancích nemluvě.  Končila jsem unavená, značně špinavá a hodně rozcuchaná.

V neděli jsem (již sama) od rána stříhala jedinou jabloň. Jak pravil náš horní soused, korunou by měla proletět labuť. Obávám se, že by se nevešla; ale alespoň ke značnému prosvětlení došlo. Sadařskou činnost jsem proložila výletem s dětmi.

Bohužel na některé bujné výhonky jsem nedosáhla ani ze stromu ani z žebříku. Po zralé úvaze jsem ještě večer on-line objednala teleskopické nůžky. Obchodník upozorňoval, že se jedná do předmět nestandardního rozměru, který se nemusí vejít do běžného osobního automobilu. Nabízel svoje výhodné doručení. Navzdory doporučení jsem nůžky vyzvedla v polední přestávce osobně a přepravovala úhledný balíček délky 2,5 metru odpoledne tramvají. Šikmo ložené se do manželova kombíku bez potíží vešly.

Staršího synka doma nové nářadí nadchlo, ale ne natolik, aby je v zahradě použil. (S trapnou výmluvou, že neví, co stříhat.)

V týdnu se u nás stavil spolužák spodního souseda. Předem avizoval, že není odborník, ale samouk a držící se motta: svoje stromy si pokazím sám.  Shlédnul výsledky našeho zásahu a pochválil nás – prý hlavně se toho nebát. Prošli jsme spolu celou zahradu, vytipovali stromy, které shodit úplně a velké větve, kterých zbavit pozůstalé stromy. U hrušně a třešně jsme se shodli na zamezení růstu do výšky radikálním řezem – ačkoli u peckovice si nejsem svým následným provedením příliš jistá.

Mezi kandidáty na poražení jsou túje, smrk, bříza, ořech u plotu, jeřáb v plotu (mimochodem uschlý), několik švestek a jedna stará jabloň. Z pozdější konzultace s horními sousedy vyplynulo, že břízu zachováme. Ačkoli údajně „bere vodu“ ostatním stromům, je prostě krásná. Jen ji zbavím dvou vichrem zlomených větví v koruně.

Následující víkend jsem se pokoušela uvést doporučení odborníka do praxe. Co se větví a stromů týká, nebyl to zásadní problém. Bohužel všechna teoretická doporučení k technice řezu dodržet nelze. Například rozumím nutnosti řezat silné větve nejdříve zespodu; ale jako to realizovat pět metrů nad zemí? Když navíc stojíte na jedné noze na nedůvěryhodné větvi, jednou rukou se držíte a druhou kdesi nad hlavou v podivném úhlu manipulujete ruční pilkou? Při střihu teleskopickými nůžkami kdesi ve čtyřmetrové výšce se na přesnost řezu na pupenem také už soustředit nelze.

Po dvou víkendech máme v zahradě tři velké hromady větví k likvidaci. (A to všechny švestky necháváme k dořešení až na podzim.) Na některých větvích ulpívají prameny mých vlasů. Sedřené puchýře od nůžek na pravé ruce si poctivě přelepuji, odřeniny a podlitiny maskuji oděvem.

Ale už jsem objednaná ke kadeřnici. Když ne změnu barvy, alespoň solidárně přistřihnout…