kOmický blog LXVII.

Někdy se člověk dva dny nezastaví, po víkendu je zmlácený jak pes a práce není nikde vidět. Tentokrát to u nás bylo ale úplně naopak!

Stále indisponována nespolupracující součástí svého trávícího traktu jsem byla nucena omezit své domácí úsilí o zvelební omického domečku na fyzicky nenáročné práce.

Na sobotu a neděli jsme s mým milým chotěm naplánovali vyklízení budoucí koupelny a toalety před plánovanou návštěvou vodaře. Koupelna na rozdíl od toalety nemá hotovou podlahu (a na zemi jsou jen trubky, štěrk a polystyrenové desky), přesto obě místnosti dosud sloužily především jako sklady dočasně nepoužívaných předmětů. Například rodinné sbírky bicyklů, která čítá osm kol na pět rodinných příslušníků.

Kola ovšem nemohu označit jako nepoužívaná, jelikož jsme je za uplynulý rok dvakrát vytáhli. Letos byla odsunuta do kotelny, kde počkají na jaro. (Při přesunu manžel objektivně usoudil, že dcera potřebuje nutně větší model).

Aby k transportu mohlo dojít, bylo třeba odstranit (a někam uložit) hromadu krabic. Některé s obsahem, jiné bez. Manžel má podivný zvyk archivovat kartonové obaly úplně od všeho, včetně boxovacího pytle a masérského lehátka. Exhumace relikvií z koupelny alespoň vedla k jejich částečnému protřídění a následnému prořídnutí počtu beden. (Ve tříděném odpadu přistála například krabice od tabletu, který už dva roky nemáme). Bednová rošáda nadchla nejmladšího potomka, který si v krabici od záchodu hrál v kuchyni na Titanic celé odpoledne.

V neděli byla na programu návštěva aquaparku; především proto, že jsem měla volné vstupy v expiraci, ale i s výchovným cílem dostat velké děti od monitorů. Pravda, parkoviště narvané, bazén byl plný zoufalců plnících novoroční hubnoucí předsevzetí a relaxační část hojně oplývající otylými rodiči s dětmi útlého věku. Manžel to chtěl vzdát už před vchodem.

Naštěstí návštěvnost s blížícím se polednem opadla. Puberťáci blbli po svém, zejména v řece a na tobogánu. U nejmladšího potomka jsme se s manželem prostřídali. Podařilo se mi asi 20 minut plavat, strávit s prckem chvíli ve vířivce i řece a ještě se dočkat jeho prvního opravdového plaveckého výkonu. Plaval sice stylem „čuba“, nicméně několikrát překonal vzdálenost asi jednoho a půl metru.

Z nadšení jsem mu slíbila zmrzlinu, (abych později doma zjistila, že veškeré její zásoby z maražáku zmizely. A kreativně ji nahrazovala koktejlem vyrobeným z hruškové zmražené dřeně a sojového mléka; který prcek chtěl dokonce "pžidat").

Před plaváním jsme absolvovali návštěvu dvou obchodních center s dobrým úmyslem vybrat nábytek do pokoje staršího syna. První zastávka dopadla špatně, místo nábytku jsme ve vedlejším sportovním obchodě koupili lyžařské rukavice. Manžel byl otrávený a nepříjemný. Ale přežil i nákup v potravinách.

Podle puberťákových nelichotivých poznámek k nábytku, který se mi zdál použitelný, jsem se bála, že návštěva druhého nábytkového centra dopadne podobně. Ale překvapil mě nadšením, jaké vykazoval při pohledu na skříně, které jsem vytipovala někdy před svátky. Nákupní mise byla úspěšná.

Nábytek bylo ale pochopitelně nutné objednat. Manžel „přihodil“ dvě prodloužené peřiny v akční nabídce, abychom prý my dva nemrzli pod těmi starými chatrnými. A dcera chlupatou deku, která jí „úžasně ladí“ k nějakému polštářku.

Doma jsme se synkem pro jistotu přeměřili pokoj a zkusmo navrhli rozmístění jednotlivých kusů. Vycházelo nám to. Otázka je, jak to bude v reálu, až nábytek koncem příštího týdne dovezou. Syn se nemůže dočkat a dcera trochu závidí.

Inspirováni novým image synkova pokoje jsme ještě odpoledne zasáhli do systému banánových krabic v naší ložnici. Posunuli jsme postel blíže oknu a podél uvolněné protější zdi vyrovnali bedny ležící dosud v nohách postele, bedny z parapetů oken (po téměř roce) a část beden z chodby. Vznikla tím „nábytková“ stěna výšky šesti beden, jejíž délku jsem u sedmého sloupce přestala počítat. Během oblíbeného „Tetrisu“ s bednami se manžel vytratil na hokej, zatímco já další dvě hodiny přerovnávala, odstraňovala prach a plíseň z oken, vymetala chuchvalce a vytírala podlahu.

Večer se stavila sestra s neteří – obě na masáž. Alespoň nám výsledek našeho úsilí pochválily. Po jejich odchodu jsem předhodila dětem večeři a snažila se dopsat mail bytové architektce, jejíž návrh kuchyně potřebujeme doladit, abychom případně při jednom upravili rozvod vody. Pevně doufám, že příští Vánoce upeču vlastní cukroví v nové kuchyni.

Hokej musel manžel odfláknout, jinak si neumím vysvětlit absenci endorfinů v jeho krvi po návratu. Neměl náladu o nic moc lepší než při nákupech. Překvapilo ho, že sedím půl hodiny u počítače a že děti nejsou v pyžamech a potřeboval to komentovat.

Usínala jsem v odsunuté poloze s myšlenkou, že budu muset ušít záclony a závěsy na nečekaně obnažená okna.