kOmický blog LIX.

Krásná rána! Každý den při cestě z vesnice do města za prací koukám na kouzelnou krajinu kolem rámovanou vycházejícím sluncem. 

Každý den při cestě z Omic ležících na kopci mezi lesy koukám na kouzelnou krajinu. Stromy se na podzim nádherně barví, jakmile se otevře výhled na Brno přes vedení vysokého napětí, vidíme na poli srnky, bažanty nebo válící se mlhu, na nebi vycházející slunce nebo mraky fantastických tvarů s obrovskou barevnou škálou. Romantika.

Předchází tomu ale řada stresových okamžiků. Budím se před šestou, vymotám se z postele a zabalím se do županu. Po ránu je doma bez topení opravdu chladno a rozdělávat oheň v kotli na hodinu nemá smysl. Vyrážím do kuchyně klikatou úzkou cestou mezi krabicemi od banánů plnými krámů a elipticalem ověšeným manželovým pracovním oblečením. Překročím v chodbě košík dozrávajících rajčat, na provizorní lince dám vařit vodu na kávu – bez které bohužel nefunguji – a přesunu se k ledničce. Tam shlédnu obsah a vyberu použitelnou alternativu pro svačiny a snídaně dětí.

Manžel obvykle nesnídá. Já v poslední době také ne, není co. S bezlepkovou dietou je potíž – teplá jídla si bezlepkově uvařím snadno, ale snídaně a svačinky jsou beznadějně omezené. Zejména, když se k celiakii pojí alergie na kravské mléko.

Bezlepkové pečivo je převážně hnusné, jelikož sestává z divných směsí „náhradní“ mouky, škrobu a dalších často velmi podivných látek. Pokusy o domácí pečení dopadají tragicky. Kupované kusy jsou drahé a druhý den poživatelné jen při kvalitním chrupu či dostatku sebezapření. A dost často si ani nestihnu nic koupit. Rýžové chlebíčky RACIO (typu polystyren) se také postupně „přejí“.

Někdy dojídám ráno nedělní rýži od oběda smíchanou s banánem, posypanou sojovým práškovým mlékem a přelitou horkou vodou. Někdy zkouším bezlepkové kaše, ale většina z nich obsahuje nějakou nežádoucí mléčnou složku. Potom je pro mě volba jen mezi příčinou křečí v břiše – buď z hladu nebo z reakce na kasein.

Mnou chystané svačiny děti zřejmě komentují až ve škole, toho se nemusím účastnit a zabývám se s nimi naposledy, když utrhnu potravinovou fólii (zcela výjimečně někdy po týdnu při exhumaci z aktovky). Snídaně si dospělejší jedinci už rovněž nedovolují slovně záporně komentovat. Ale prcek navzdory maminčiným hrozbám mívá výhrady. Nad chlebem s marmeládou křičí, že mu nechutná, aniž by si alespoň jednou kousnul. Nad müsli s mlékem huláká, že ho chtěl s jogurtem, (který došel, byť jsem předevčírem kupovala kilový kyblík). Nad buchtou, že taková mu nechutná. A pak si mám vybrat. Bez blbých poznámek se obvykle obejde jen rohlík s nutelou a ovesná kaše. Děti asi netuší, že v normálních rodinách se vaří z mléka. Pouze jednou si nad ní dovolil nejmenší protestovat, údajně proto, že jí měl málo. A nedojedený zbytek po něm nakonec dojídal starší bratr.

Dnešek nezačal dobře. Kolem druhé hodiny ráno přišel prcek uplakaně oznámit, že se počůral. Nebylo se čemu divit, usnul u televize a nestihl si před spaním odlehčit. Zašli jsme do koupelny, sundali pyžamko, umyli, převlékli. Zavedla jsem prcka zpět do pokoje a marně se snažila potmě nahmatat, která ze tří postelí je kde mokrá. Tvrdil, že ta, kde spí starší ségra. Šmátráním po prostěradle jsem nakonec dceru nechtěně probudila. Společně jsme našli mokrou část peřiny, matrace zůstala ušetřena. Deku jsme vyměnily za jinou. Prcka jsem uspala. A peřinu ve skorokoupleně stáhla z povlaku a nacpala do pračky. Povlečení vyperu odpoledne s připravenou várkou prádla.

Hodinu jsem se potom převalovala, nakonec přece jen upadla do bezvědomí a z postele vystřelila až 6,15. Trochu jsem díky zaspání spěchala. Nedopatřením nevyšla horká voda z konvice na kávu i kaši; se značnou mírou kreativity sobě vlastní jsem proto vyrobila 2 v 1; zalila jsem suchou kašovou směs rovnou kávou. Na divné chutě jsem zvyklá a zrychlilo to konzumaci.

Velké děti pozřely bez díků i protestů buchtu, kterou koupil tatínek. Prcek ji odmítl a soukal do sebe müsli s mlékem. Nakonec jsme v přijatelném čase byli připraveni k odjezdu. Manžel zůstával dopoledne doma s elektrikářem.

Naházeli jsme aktovky a tašku do kufru „Světlušky“. To je přezdívka naší stařičké „přibližovací“ oktávky, kterou jsem si po půlročním domácím dohadování vydupala k cestám do Brna. Ke jménu přišla díky přívěšku organizace pomáhající lidem se zrakovým postižením upevněným k jedinému klíči od auta pro snazší identifikaci. Dětem se jméno líbí, dosud jsme měli jen "Stříbrňáka" a "Bělouše".

Bravurně jsem vycouvala úzkým prostorem mezi zdí a manželovým autem, na dvakrát se otočila na úzké cestě, zkusmo ostříkla čelní okno a setřela stěrači otisky kočičích tlapek, abychom viděli na cestu. Jen svíčky na hřbitov jsem někde doma zapomněla.

Nemohu se trvale zbavit pocitu jakési nespravedlnosti v rozdělení úkolů v rodině. Manžel jen vstane a obleče se. Já po třičtvrtěhodině nervů denně odjíždím s vědomím, že to ještě leta nebude lepší. Ale alespoň mohu sledovat srnky v mlze a bažanty ve svitu ranního slunce.