kOmický blog XXXXVII.

Samostatné spaní dětí v postýlkách a postelích je naším cílem, bohužel zatím pravděpodobně nedosažitelným.

Každý to má jinak, mám kamarádky, které novorozence umístily do postýlky, a kromě nezbytných přestávek na jídlo ho nevyndávaly. Mám ovšem i kamarádky, které sdílí postel se školákem.

Zpočátku jsem chtěla udržet dítě mimo manželskou postel, především proto, že jsem se domnívala, že by miminko rušilo manželův spánek. Dnes vím, že novorozenec na kvalitu jeho spaní žádný vliv nemá.

Čtvrt roku jsem marně přemlouvala dítě v koši na spaní… Synáček hleděl a nespal. Vysvobodil nás manžel, když mi jednou kolem druhé hodiny ranní navrhnul, ať ho vezmu k nám. Vyhovovalo to prckovi i mamince. Dceru jsem se už ani nepokoušela do koše umístit; jen jsme odsunuli dvouletého synka do dětské postýlky, která zbavena vysoké bočnice s naším manželským ložem tvořila jeden celek. Vydrželo nám to takhle několik let.

Časem nám začalo být těsno a obě děti jsme vyhnali do dětského pokojíku. Proběhlo to po nějakém extrémním zlobivém dni. Když jsme ten večer usínali sami, bylo mi trochu smutno. Ale ráno jsme se v posteli probudili zase všichni čtyři. Dcera za námi občas přicházela v noci pod průhlednou záminkou škaredých snů až do našeho přestěhování. Několikrát to vyzkoušela i v novodobé omické historii.

S benjamínkem to bylo podobné, spával s námi. Ostatně v poddimenzovaném bytě nebylo jiné volné místo. Z postýlky plynule navazující na naši postel se od útlého věku neznámým způsobem během spánku vmezeřil mezi nás. Při přeskakování přes moji hlavu mě nevzbudil nikdy, ale občas nás budil z centrální pozice kopnutím do břicha či dobře mířeným úderem do nosu.

Nebylo ho kam odstěhovat, proto jsme se nakonec přestěhovali všichni. V omickém domku mají konečně všechny děti vlastní pokoj s vlastní postelí. Dva větší potomci jásají, prcek se stále dožaduje společnosti.

Snažila jsem se potomka k samostatnému spaní motivovat. Poctivě jsem v létě darovanou zvýšenou postel obrousila a natřela modrou lazurou, jak si synáček přál. Smetanu ovšem slíznul tatínek, když díly postele po zaschnutí v mé nepřítomnosti smontoval k sobě a stal se tak hrdinou dne.

První noc v postýlce prcek spánek zkusil, dokonce byl zrovna tak unavený, že usnul sám. Další večer ale zhatil naše naděje a zase se nacpal k nám. Přibližně měsíc jsme se manžel, já a synek dohadovali, kde bude spávat. Až zvítězilo náhradní řešení.

Použili jsme vyřazenou rozkládací sedačku, umístili ji dceři do pokoje a prcka na ni. Od té doby spávají na ní vedle sebe, ačkoli dcera má vlastní postel hned vedle. Její pokoj momentálně připomíná noclehárnu.

Když jela „velká sestra“ se školou na výlet a nespala doma, vyvstal problém. Tatínka natolik odrazovalo přetlačování se o místo s pětiletým synem, že ho raději hodinu uspával v jeho pokoji. Uspěl, prcek objímal metrového žraloka a prospal celou noc ve vlastní posteli. Bohužel zase jenom jednu.

Ačkoli jsme vybojovali alespoň klidné spaní, dětí z naší postele jsme se zcela nezbavili. Protože dosud nemáme funkční obývák, stojí velká televize v ložnici. Potomstvo si zvyklo z našeho lože sledovat svoje pořady, našich přednostních práv nedbaje. Uvykli zde rovněž konzumovat jídlo a pití, jehož stopy nacházím zejména bezprostředně po výměně lůžkovin. V tomto smyslu je favoritem omáčka ze špaget na světlém prostěradle. Největším excesem bylo však jednoznačně louskání ořechů při seriálech. Uléhání na zbytky skořápek má možná masážní účinky, ale nedokázali jsme je patřičně ocenit.

O své místo před obrazovkou jsem přestala bojovat. Obvykle stejně vařím, věším prádlo, uklízím nebo řeším nádobí, zatímco ostatní čtyři členové rodiny se přetlačují o dvě postele.

Nedávno jsme s manželem po dlouhé době vyrazili večer za kulturou. Děti se na to moc nadšeně netvářily. Zkusmo jsem navrhla, že můžou spát všichni spolu. Vzhledem k tomu, že si pouhý den předtím dcera prosadila zapojení menší televize u sebe v pokoji, ochotně s podnětem souhlasil i puberťák. A skutečně jsem po návratu našla všechny svorně oddechující v jednom pokoji.

Naděje, že si někdy budu ve své posteli například v neděli odpoledne číst se (velmi) mírně zvýšila.