kOmický blog XXXV.

Pět rodin na cyklistickém víkendu na jižní Moravě - každoročně opakovaná akce, která zdaleka nepřináší jen sportovní zážitky.

Přípravy na cyklistický víkend na jižní Moravě jsme až na pár drobných zádrhelů zvládli. V pátek v poledne jsem opustila kancelář a utíkala pro prcka do školky. Běh v sandálkách na vysokém klínku je poněkud legrační. Zejména, pokud při tom dáma drží kromě kabelky a tašky ještě malou přepravku na ovoce plnou hroznů. Cestou v tramvaji jsem zmíněnou plastovou bedýnku odložila na své dolní končetiny, na kterých se mi za 15 minut jízdy dokonale otiskl vzor jejího dna, což moje image ještě vylepšilo.

U školky jsme se potkali s přijíždějícím manželem. Vezl svoji spolužačku z gymnázia – bytovou architektku, která nám má pomoci uspořádat do centrální místnosti kuchyň, jídelnu a obývák. Strkala jsem do auta dítě, přepravku a soukala sebe, mezi připínáním pásu jsem si potřásla pravou rukou na přední sedadlo a vyrazili jsme k domovu.

Doma se prcek vrhnul k televizi, manžel se věnoval střídavě dělníkům a telefonu a na mě zbyla spolužačka. Nicméně obytnou kuchyň jsme společně v hrubých rysech rozvrhly, řádně změřily a domluvily jsme se, že nám pošle pár návrhů. Choť potom na chvíli odložil telefon a odvezl ji zpět do Brna. Překvapivě si s sebou nevzal nic než doklady a klíče od auta. Domů se pak dobýval hlasitými výkřiky u okna, protože stále nemáme zvonek.

Autobusem dorazily i obě velké děti, zaplnili jsme auto zavazadly a koly a vyrazili do Moravské Nové Vsi. Na rozdíl od většiny ostatních účastníků cyklistického víkendu jsme projeli bez zásadních problémů, ačkoli páteční doprava v našem velkoměstě tradičně kolabovala. Rázná paní v penzionu nám vše řádně zorganizovala, zejména s důrazem na to, kdo, kde a s kým bude spát. Stejně jsme jí v tom nadělali zmatek, a to ve vší počestnosti.

Plni elánu a nadšení ze setkání po delší době jsme večírek protáhli až do popůlnočního času. O to horší bylo ale ranní vstávání. Největší obdiv mají kamarádi, kteří se sice celého cyklovíkendu nezúčastnili, ale přijeli za námi z Brna na večer posedět. Řidička bohužel musela sedět ve vinařském kraji „na sucho“.

Snídaně se podávala ráno od osmi hodin a o půl desáté už jsme seděli na bicyklech. Nejmenší cyklista – náš prcek – se vezl na tyči, takže neměl zásadní problém. Jen jednou upadnul pod vlastní kolo, aniž to vláčející tatínek zaznamenal. Nejmenší cyklistka se dosud vozí v chariotu, který se ale projevil jako slabý článek, když mu za jízdy upadlo kolo. Statečný otec závadu napravil prohozením levého a pravého kola. Fungovalo to, ačkoli nikdo nechápe proč.

Hned v úvodu cesty nás na náměstí lákali účastníci Gulášfestu na své výtvory. Původní úmysl byl se u nich cestou zpět zastavit. Ale dopadlo to nakonec jinak. Možná to tak bylo i lepší, někteří kuchaři a pomocníci vypadali velmi vesele už kolem desáté hodiny ranní.

V rovinaté krajině jsme ujeli asi 45 kilometrů, ke konci naši potomci už trochu protestovali. Příjemná byla zastávka v Hodoníně, za mě zejména díky lehkému obědu z avokádo baru. Závěr byl záměrně nasměřován do Prušánek - Nechor, kde probíhalo vinobraní. Trochu jsem se styděla, když jsme na kolech po poli předjížděli průvod krojovaných vesničanů. Ale většinu našeho pelotonu poháněla nezaměnitelná vůně burčáku vpřed. Nabídka byla hojná, ochutnaly i děti. Po chvíli je to ale přestalo bavit, proto jsme se brzo vytratila v doprovodu svých dvou větších dětí zpět do penzionu. Nejmenšího jsem musela nechat tatínkovi, s tyčí se docela bojím jezdit i bez burčákového občerstvení. Cestou se dcera bez zjevného důvodu skácela i s kolem, ale naštěstí si tentokrát nic nezlomila a po chvíli jsme mohli pokračovat.

Postupně se dostavili všichni. Trochu jsme zregenerovali a vydali se na večeři. Z gulášového podniku na náměstí zůstaly jen úhledně zabalené igelitové pytle s odpadky. V místní hospůdce ale vaří velmi dobře; a ještě nám k jídlu zahrála místní kapela. Největší radost z hudební produkce měly dvě nejmenší děti. Úvodní blok dětských písniček je pozitivně naladil a potom tančily na cokoli, případně před pódiem projížděly na odrážedlech a vlnily se za jízdy.

S hudební produkcí bylo v plánu navázat i v našem kruhu, což se povedlo jen částečně. Jeden kytarista podlehl únavě a burčáku a usnul. Prospal spánkem spravedlivých 12 hodin a na nedělní snídani ho žena musela budit.

Ani ostatní účast nebyla nijak hojná. Seděli jsme v atriu penzionu s jednou kytarou jen tři. Vedle seděli další tři cizí osoby, rovněž v penzionu ubytované. Po celodenním sběru hroznů byli pánové řádně unavení, zejména proto, že se vzhledem k teplému počasí museli celý den občerstvovat. Chvíli jsme se pokoušeli o společnou hudební produkci, výsledky byly dosti nesourodé. Náš kytarista byl hodně limitován skutečností, že využívá „zpěvník“ v tabletu a děti zavěšené na wifi hodně zpomalovaly rychlost přenosu dat. Poměrně brzy jsme sešlost rozpustili. Zřejmě na nás začíná doléhat věk.

Ráno manžel prohlásil, že na kolo nesedne. Ale nechal se přemluvit, stejně jako všichni ostatní. Pouze jedna rodina z pěti plánovaně odjela na ryby, přičemž s sebou vzali našeho natěšeného staršího synka. Mimochodem neulovili za celý den nic zajímavého.

Dopoledne jsme objeli okruh v blízkosti Moravské Nové Vsi. Zmínku zaslouží krátká přestávka u splavu, kde jsme neustále hlídali děti, aby nepadly do vody. Nakonec ve vodě skončil jeden mobil. Jedna z nás se snažila dokumentovat dění a položila ho následně na hranu vyzděného břehu, kde jsme seděli. Všichni tak měli možnost sledovat asi desetimetrový sjezd iphonu do řeky. Její manžel se za telefonem srdnatě vrhnul, byť šance ho dohnat byla nulová. Naštěstí hloubka pod splavem nebyla velká, přístroj přežil, odnesly to jen mokré nohy a boty.

Nepříjemným překvapením byl oběd ve stejné hospůdce, kde jsme předchozí den večeřeli. Jeden příklad za všechny: inzerovaná objednací doba byla půl hodiny, ale po uběhnutí 45 minut jsme neměli ani polévku. Přežili jsme opakované dotazy dětí, kdy už to jídlo bude a kolem třetí hodiny jsme relativně sytí odjížděli k domovům.