kOmický blog XI.

V připomínce dřívějších aktivit jsme přerušili budování domku a vyrazili navíkend na kola. Odpočinek jsme si následně řádně odpracovali. V zahradě se sázelo, rojilo i pohřbívalo; v domě se napravovaly škody a páchaly se další.

Abychom úplně neopustili dřívější aktivní život, přerušili jsme budování domku a vyrazili s kamarády na víkend Ke Kapličce na kola. Alespoň jsem se nemuseli stresovat tím, co dělníci dělají nebo nedělají. Ubytování domluvené asi třičtvrtě roku předem, pro 4 rodiny se shání komplikovaně i v méně žádaných lokalitách.

Navzdory včasnému domluvení jedna rodina přijela v polovičním složení („bez bab“) a druhá se dostavila v pátek v plném počtu, aby v sobotu ráno holky odjely s návratem kolem 22 hodiny večerní. Nicméně my jsme si jako rodina víkend užili v plném počtu s převážně kladným hodnocením. Cyklistické trasy příznivé, prcek poprvé šlapal na kole (na tyči za tatínkem), rybáři chytili velkého jesetera, ve wellness odpoledne prázdno a prohlídka sklepů s degustací a sympatickým průvodcem výborná (stejně jako sedm vzorků)... I pánové si přišli na své, neboť naši prořídlou degustační skupinku doplnily čtyři Slovenky na rozlučce se svobodou.

Víkend nezačal idylicky. Nejprve jsme zjistili, že nám Kaplička termínově koliduje s rodinnou oslavou šedesátin na Valaššku. Poté jsem nalezla na stránkách obce informaci, že budou přistaveny velkoobjemové kontejnery na odpad, přesně o víkendu, kdy jsme měli odjíždět (což mi vadilo víc než neúčast na oslavě). A odjíždět zrovna při první úrodě jahod…(vadilo nejvíce dětem)

Jako bonus na závěr jsem zapomněla kabelku, (kterou mi děti bůhvíproč přemístily z předsíně), s penězi i doklady; manžel se za mě musel na recepci zaručit. Když člověk balí na dvou místech, snadno se stane, že si něco nevezme. Ale víkend jsem přežila v jednom tričku i bez kabelky.

Velkoobjemový kontejner jsme nakonec využili. Pod vlivem nedávného úklidu četných zákoutí zahrady jsem donutila manžela naskládat dřevěné okenní rámy, zbytky kočárku z půdy, starou matraci a několik pytlů neidentifikovatelné směsi odpadu do dodávky. Před pátečním odjezdem jsme mezi nakládáním kol zaplnili jejím obsahem část jednoho z kontejnerů. Sice jsem na to byla oděná do šatů, ve kterých normálně chodím do kanceláře, ale účel světí prostředky.

Kvůli mým zoufalým pohledům (a blbým řečem) jsme ještě přidali do druhého kontejneru pytel stavebních zbytků, který ležel na zahradě, další molitan a starý koberec. U kontejneru nás potkali sousedé, kteří se zvesela ptali, zda „to je všechno, co vyhazujeme“. Jeden dokonce nabízel, že nám pomůže s odvozem. A chvíli jsem vážně uvažovala i o možnosti zůstat o víkendu doma a kontejner řádně využít.

V neděli proběhl návrat v odpoledních hodinách, což nám umožnilo ještě pokosit kopřivy v zahradě novou strunovou sekačkou. V tílku a krátkých kalhotách jsem nazula holínky a vyrazila na nevítanou zeleň. Účinnost strunovky výborná, jen v hlavě jsem připsala do už poměrně dlouhého nákupního seznamu položku ochranné brýle.

Manželovi se povedlo doplnit kontejnery další várkou odpadu, mně udělat salát, dětem obrat jahody a všem kromě tatínka vrátit se k babičce.

Ochranné pomůcky jsem zakoupila hned v pondělí.

Ve středu jsem na domku nevěřila vlastním očím. Minulý týden dělníci za 3 dny stihli dolít betonem jen jednu a půl podlahy, kterou předtím špatně výškově zaměřili. A to se jednalo o závratného 1,5 cm! Navíc betonem zacákali obvodové stěny místy až do výše patnácti centimetrů. Hodnotila jsem to, že si asi dělají srandu nebo zkouší, co vydržíme. Za tři dny bych tři pokoje (s míchačkou) zvládla vylít betonem i sama a bez ničení už hotového. Tuto středu mi opět připravili překvapení, když samonivelační hmotou pokryly celou podlahu pokoje s nepochopitelnou výjimkou čtverečního metru hned za dveřmi. Prý došla hmota… To asi spočítali hodně špatně, když to byl první pokoj ze tří.

V chodbě se prcek nivelačkou stihnul - hned po tatínkově příkazu „Tam nechoď!“ - projít a upadnout, takže jsem ho neplánovaně vyprala od hlavy k patě. V pátek byla stopa našeho dítěte i čtvereční metr za dveřmi samonivelační hmotou dolitý, pochopitelně s nerovnostmi na přechodu staré a nové vrstvy. Abych jim nekřivdila, pohnuli dělníci s průjezdem. Na dvoře se opět rozšířila betonová krusty na trávníku, jak občas někdo vypláchne kýbl. Snad alespoň hortenzii mi nezabetonují. Zatím se navzdory všem příkořím drží a snad i pokvete.

Na sobotu vyšla zase taneční soutěž bez společné dopravy, takže ráno zmizel manžel i dcera. Zato se objevili dělníci. Tentokrát tam s nimi zůstal i jejich šéf -  páce jim šla hned lépe od ruky.

Synek starší přepnul do programu „zahrada“, celý den se vrtal v záhoncích, sázel rajčata, patisony a kde co, trhal plevel, dokonce se nechal sám od sebe natřít ochranným faktorem, jelikož slunce nekompromisně pálilo. Zato synka mladšího jsem nezodpovědně nechala půl dne hledět do obrazovky, protože jsem neměla čas se mu věnovat.

Vynášela jsem z jezírka, které vlastně jezírkem nikdy nebylo, cihly a vršila je v průjezdu. Některé jsme tam naházeli my při nedávném bourání komínu. Proč tam byly ty ostatní, netuším. Část se jich schovávala pod planým vínem, část v bezech u nádrže na dešťovou vodu. Bezy mi trochu při vyprošťování stavebního materiálu zavazely, ale pila si s nimi poradila rychle. Manžel v úterý vyzvedává opravenou půjčenou motorovou pilu, ale to už by bylo pozdě. Vzhledem k nedostupnému terénu jsem cihly nosila po dvou až třech v rukách, z bezového svahu ani od jezírka bych se s nimi na kolečkách nedostala. Nošení jsem prokládala věšením prádla a vařením.

Odpoledne se nám nahoře v zahradě rojily včely. Nikdy jsem to neviděla – nejdříve jich byla doslova plná zahrada a později se usadily na naší malé jablůňce. Prvně ve dvou skupinkách, později se sjednotily.

Druhý den ráno jsem pohřbila našich pět afrických šneků. Bylo mi z toho smutno. Převezli jsme je od babičky, koupila jsem jim lignocel a sépiové kosti, umístili jsme je do velkého terária; načež protestně usnuli. Jeden z nich před asi dvěma týdny vykouknul, pohrdnul salátem a zalezl zpět. Bohužel naposled - usnuli na věky, všichni.

Manžel ráno upozornil souseda včelaře, který si pak přišel pro včely. Objevil se jen s tradiční včelařskou pokrývkou hlavy a obličeje, ruce holé. Prý včely při rojení nepíchají. Asi měl pravdu, nikdo jsme si žihadlo neodnesli. Zato manžel přilákal asi tři klíšťata.

Byli jsme i na krátké exkurzi v sousedově zahradě – má to tam krásně upravené, stromy, trávníky, záhonky; na rajčatech už plody (byť zelené). Snažila jsem se nepropadnout depresi nad stavem zahrádky naší, která navzdory veškeré péči ze srovnání nevychází nejlépe. Manžel ale tento víkend dodělal plot na konci zahrady – konečně je kompletní, tedy pokrok; až na tu bránu. Ale i ta je v dohledné době k realizaci.

V neděli jsme měli dopoledne návštěvu – manželovi rodiče. Asi jsem seděla příliš dlouho na slunci, po obědě jsem v zahradě musela usednout, abych neupadla. Proto jsme vyhlásili polední klid a dvě hodiny největšího vedra zůstali v chládku v domě a koukali na seriály. Odpočinek je příjemný, když na něj dojde.

V chladnu mi otrnulo, což se projevilo tím, že jsem k večeru vzala kladivo a kleště a kovovou tyč a jala se rozebírat skleník, co není skleník. Přitom jsem přemýšlela, kolik „Potěmkinových vesnic“ jsme si to vlastně koupili. Konkrétně tato konstrukce ze starých oken sloužila údajně jako kurník. Na střeše plech, pod ním prkna. Starší syn se snažil mi pomáhat.

Bourání nám šlo o dost lépe, když manžel donesl páčidlo a sekerku. A taky pomohl. Práce to byla ohavná, byla jsem celá zpocená a pokrytá špínou; ale v závěru zůstaly okna zvlášť, rámy zvlášť, prkna zvlášť, plechy na zemi a místo té ohavné stavby jen tvrdá hlína na zemi. Rozbila se jen dvě okna. Nejmenší prcek rád rozbíjí sklo (na rozdíl ode mě), tak do větších střepů odborně udeřil kladivem a rozložil je na menší, které jsem v kolečkách odvezla.

Nejlepší je stejně práce, která je vidět! A snad se i trošičku přiblížila doba, kdy budeme všichni společně bydlet.