kOmický blog CDLXXV.

Po poslední zkušenosti s návštěvou divadla v doprovodu drahého chotě jsem se zařekla, že za kulturou budu vyrážet výhradně bez jeho splečnosti.

Před dvěma lety navštívené představení Hrdý Budžes ho totiž příliš nezaujalo, navzdory hereckým výkonům herečky v hlavní roli (oceněným Thálií). Za nejlepší část večera by nepochybně označil přestávku v bufetu.

Napříště jsem divadlo navštěvovala v doprovodu své nebo manželovy maminky. Nedávno jsme na divadelní tvorbu narazili při konverzaci s dlouholetým kamarádem, která vyústila v pořízení lístků na jedno velmi klasické dílo v moderním (velmi brněnském) pojetí.

Domluva byla snadná - oba jsme vozidla odstavili na okraji velkoměsta a využili hromadnou dopravu. Vyráželi jsme s předstihem, pročež jsme v divadle poklidně uložili svrchníky v šatně a nenuceně včas usedli do příslušné řady. Jen na sladění oděvu jsme se příliš nedohodli, což v setmělém hledišti zjevně nikomu nevadilo.

Představení nás oba nadchlo a cestou zpět jsme se shodli, že můžeme obdobný kulturní zážitek příležitostně zopakovat.

O dva dny později jsem shodou náhod získala lístky na jiné přestavení do téhož divadla. Jednalo se o nabídku, která nešla odmítnout. Zrušila jsem původně plánovanou návštěvu kadeřnice a zeptala se maminky, zda mě doprovodí. Necítila se ale zdravotně dobře.

Manžela jsem o nečekané večerní návštěvě kulturního stánku informovala; zaskočilo mě, když o komedii s výborným obsazením projevil zájem, (ač jsem přesvědčeně tvrdila, že tento kus jsme již viděli).

První zádrhel nastal při odjezdu. Vyžehlila jsem své šaty i košili drahého chotě, zatímco on zarytě sledoval dokument o akvaduktu ve Walesu. Taktně jsem upozorňovala, že bychom měli odejít všas. Později jsem stála v lodičkách a kabátu v předsíni, zatímco manžel hledal kalhoty, tašku a plechovku energetického nápoje (zřejmě na dlouhou cestu). To jsem již nesouhlas vyslovila zřetelně.

Na dotaz ohledně parkování muž odvětil, že "to někam dá". Nabídl ale, že mě vyloží u divadla, abych mohla na pokladně vyzvednout lístky. Na zbytečný dotaz, zda si nechám kabát v autě, jsem rezolutně odvětila, že nikoli; (v teplotách okolo pěti stupňů setrvávám raději oblečená). V divadle jsem odložila v šatně a s lístky v kabelce se stavila pro sklenku suchého martini.

Tuto jsem záhy prázdnou odložila na pultík, když zvukový signál vybízel diváky k usednutí v hledišti. Do telefonu mi bylo sděleno "Už jdu", což mne rozrušilo natolik, že jsem mobil upustila na zem a roztříštila asi týden staré ochranné sklo displeje. Byla jsem v silném pokušení jít usednout do sálu sama.

Manžel se (bez kabátu) přiřítil asi tři minuty před představením, vstávala kvůli nám celá polovina řady, neb naše místa se nacházela uprostřed. Překvapilo ho, že se zlobím. Mne naopak pobavilo, že po obkroužení tří bloků domů vozidlo skončilo v nedalekém parkovacím domě, kterému se manžel intenzivně bránil.

Díky hereckým a improvizačním výkonům představení bavilo všechny diváky. Místy se smáli i herci, jakkoli se to snažili potlačovat a maskovat. S vřelou komunikací z jeviště ostře kontrastovala chladná atmosféra mezi sedadly 19 a 20 v deváté řadě.

O přestávce nás zachránili kamarádi, kteří byli náhodou na stejném představení. Jinak by byla velmi mlčenlivá. Společně jsme vystáli frontu v bufetu, abychom svá dvě deci vína mohli vypít mezi prvním a druhým zvoněním, než jsme se rychle vraceli na místa.

Po představení jsme ušli 200 metrů k parkovacímu domu a uhradili asi stokorunové parkovné. Napadlo mě pro příště navrhnout, že touto sumou přispěji, abychom se vyhnuli stresům s pozdním příchodem. Ale vlastně jsem opět přesvědčená, že takové "příště" nenastane.