kOmický blog CCCLXIV.

Kterak zdárně přežít Inferno s manželem aneb báječná rodinná dovolená na kouzelném ostrově věčného jara.

Pozdně letní dovolená byla reakcí na manželovu dvouletou covidovou cestovatelskou frustraci. Letenky zakoupil v dubnu, pročež jsme několik dlouhých měsíců mohli úspěšně pochybovat, zda skutečně odletíme. Na nečekanou možnost zrušení letu či zavedení omezujících opatření jsem se upnula natolik, že jsem se zapomněla těšit.

Tři dny před odletem jsem měla připraveno skromné palubní zavazadlo a představu o poloze ostrova. Na jeho krásy jsem se zaměřila až na základě nadšeného líčení jednoho klienta, který nešetřil tipy ani supelativy prokládanými citoslovci. Skromně jsem zvolila tři místa, která bych ráda navštívila.

Ve společnosti dvou ze tří potomků jsme absolvovali poklidný mírně zpožděný let s dramatickým přestupem na navazující spoj v Lisabonu. kolem třetí hodiny ranní jsme úspěšně letištním autobusem a pěŠím výstupem dosáhli apartmán ve Funchalu.

Potomci k atmosféře poznávací dovolené přispívali pravidelně poznámkami typu: "Kam zas jdeme?", "Jak je to ještě daleko?" a "Kdy už tam budeme?" (upláceli jsme je jídlem). S manželem společný cíl - svítání ná Pico Ruivo - jsme se ale raději rozhodli absolvovat bez jejich reptavého doprovodu.

V brzkých ranních hodinách jsme půjčeným malým autíčkem zamířili k horám, které skýtaly pro středoevropana neobvyklý pohled na nečekané množství hvězd. Závěrečné kilometry k vrcholku jsem pak pěšky vystoupala za svitu mobilu, neb mi zrádná čelovka přestala fungovat hned druhý den pobytu.

V nejvyšším místě ostrova jsme velkolepý východ sledovali s malou skupinkou podobně ztřeštěných cestovatelů. (O den později na nedalekém vrcholku dosažitelném po silnici byl zážitek zcela odlišný.) Při sestupu za hřejivých paprsků dosud nízkého slunce jsem se kochala okolím, pročež jsem přehlédla nevysoký schodek kamenného chodníčku a sesula se k zemi s kotníkem v úhlu přesahujícím běžný rozsah pohybu kloubu.

Manžel na mě hleděl lehce překvpeně, nicméně ani chvíli nepochyboval, že sama vstanu. Neprojevil ani žádnou snahu měnit náš další program - levadu Caldeiaro Verde. Tato byla mezi mými TOP 3, což pomohlo bolest podvrtnutého kontíku překonat; jen jsem trochu utáhla tkaničku boty.

Díky luxusnímu počasí, opravdu nádhernému prostředí a absenci dětských průpovídek jsem si turistiku - počínajícímu otoku navzdory - užívala. Manžel se mým časným fotografickým zastávkám smál, do chvíle, než se střetl hlavou s nízko rostoucí větví. Svorně jsme si pak odřeli kůži z lebky v nízkých tunelech, přičemž jsem vzhledem k vlasovému porostu dopadla o něco málo lépe než choť.

Na konci první části dával rozcestník na výběr, zda chceme dojít posledních 100 metrů k vodopádu, nebo přes dva kilometry do Inferna. Můj doprovod bez zaváhání zvolil druhou variantu. Nelitovali jsme, závěrečná pasáž s tunely, tůněmi, nádrží, vodopády a soutěskou byla jenoznačně nejhezčí, (zejména pokud milujete nekonečné stoupání po schodech).

Lehce znervozněni absencí signálu znemužňující komunikaci s dětmi jsme se snažili návrat maximálně urychlit. Choť si solidárně sedřel puchýře na nohou; poslední kilometry jsme svorně pokulhávali poháněni myšlenkou na návrat domů a již jsme příliš nefotili.

Ačkoli průvodce uváděl devítihodinový výlet, nám jich stačilo hodin pět a čtvrt. Od sestupu z nejvyšších míst se kontakt s potomky obnovil, přičemž při lenošení nijak nestrádali.

Závěrečné dny jsem strávila s velmi barevným nártem, nicméně jsem se poznávání ostrova vzdát nehodlala. A ačkoli končetina po zpátečním letu (obohaceném krátkým pěším seznámením s centrem portugalské metropole) dosáhla nečekaných rozměrů, mohu zodpovědně prohlásit, že si "pekelnou dovolenou" s manželem kdykoli ráda zopakuji.