kOmický blog CCCLX.

Jako každá průměrná pětičlenná rodina procházíme společnými fázemi spolupráce a porozumění, stejně jako jejich odvrácenými stranami.

Vzácná rodinná (byť ne zcela dobrovolná) kooperace nastala při akci "zbourej komín". Tento se nacházel na hraně východní a jižní střechy domu. Pocházel z dob původní koncepce domu, jehož obytnou část tvořilo pouze východní křídlo (nyní obývané našim četným potomstvem); a minimálně několik desetiletí nebyl využíván.

Manžel před lety oznámil, že jeho nadstřešní část odstraníme. Na jeho slova došlo až před montáží panelů FVE, kterým ubíral prostor. Loňské návrhy na zbourání celého komínu za účelem zvětšení prostoru v koupelně, kde stojí jeho pata, byly zamítnuty (pro příliš práce, nepořádku a suti). Záměr ale úplně nevzdávám, neb dotčená část koupelny stále není dokončena; zato již došlo na odstranění střední části komínu umístěné v podkroví. 

S úmyslem uvolnit půdní prostor, kde třetí měsíc intenzivně ukládáme rozvody k rekuperaci a součsně upravujeme zateplení, otec angažoval oba starší potomky. Tito s navrhovaným programem na víkendové odpoledne nebyli nikterak ztotožněni, nicméně se vůli hlavy rodiny podřídili. Matka se přidala dobrovoně. Oděni v pracovním, vybaveni rouškami a rukavicemi, byly děti pověřeny očistit rozebírané cihly. Vykazovaly při tom nebývalou souhru.

Tatínek zdivo zdolával poměrně snadno, neb pálené cihly byly spojeny hmotou připomínající hlínu nikoli maltu. Potomkům byly přiděleny majzlíky, maminka se chopila páčidla. Během práce jsem hloubala, proč vlastníme jediné zednické kladívko, které navíc při použití nečekaně opouští násadu. Pokud mi dojde fantazie při nákupu vánočních darů, mám skvělý tip.

Choť bystře zaznamenal, že jsem si na práci nenasadila respirátor. Skutečnost, že jsem ráno (po čtyřech dnech s migrénou) vyzkoušela poprvé nové oční stíny oči a vytvořila si elegantní pracovní víkendový make-up, naopak neregistroval.

Z tiché kooperace provázené ťukáním kladiva s doprovodným neladícím triem nás vyrušil pes. Jeho přítomnost na půdě, kam se běžně vstupuje horolezeckým prvkem přes stěnu, všechny překvapila (jakkoli kočky mě při práci chodí kontrolovat poměrně často). Ač zjevně nebyl vítán, několikrát během odpoledne výstup zopakoval, (aby dohlédl, zda cihly odnášíme plynule správným směrem); až jsme ho byli nuceni zavřít ve dvoře.

Drobným zádrhelem byl pouze fakt, že k uzavření dvoru jsou třeba funkční vrata. Po půdní misi otec pověřil děti oděné v pracovním odstraněním hromádky (převážně) dřeva, která zjevně levé křídlo zmíněných vrat dosud přidržovala. Padající část naštěstí byla včas zachycena. Dočasnou opravu provedl tatínek kreativně zatlučením pilníku a starého obřího šroubováku do trámu nad vraty. A termín opravy stanovil na neurčito s tím, že realizaci v tomto i příštím roce rovnou vyloučil. Nezbývá, než doufat, že vrata nebo vyviklaný šroubovák do té doby nezraní při pádu nikoho z rodiny.

Po zbytek odpoledne, kdy děti již dávno odložily pracovní oděv do špinavého prádla, jsem na půdě - s vrstvou líčidla překrytou respirátorem a prachem - zametala suť a upravovala stávající izolaci pro budoucí instalace, pozorovala černou kočku a v podobných barvách si představovala budoucnost...