Poučila mě nedávná návštěva knihovny, kde se manželovi hlásila neznámá hezká paní s menším dítětem za ruku. Vzhledem k jeho čilým sociálním vazbám mě to nijak nepřekvapilo. Vyměnili si pozdrav a pár vět komentujících nečekané místo setkání. Udivilo mě ale sdělení směřované k mojí osobě: "Vás také od někud znám", (neb jsem názor absolutně nesdílela).
Dáma se ale nevzdávala. První její tip byla logicky střední škola, že které zná mého muže. Tuto možnost jsem obratem vyvrátila. Další pokus: vysoká škola - rovněž negativní výsledek. Jelikož jsem mimo pionýra nenavštěvovala dlouhodbě žádný kroužek ani pěvecký sbor, bezelstně jsem nahodila, že pak už zbývá pouze základka, neb univerzitě třetího věku jsme dosud nedozrály.
Vzhledem k faktu, že od narození dětí navštěvujeme knihovnu v lokalitě, kde jsem strávila většinu vlastního dětství, se tato možnost nabízela. Mimochodem, živě si pamatuji, že jsem si v této pobočce knihovny půjčovala knihu o Leningradu, abych měla z čeho čerpat pro povinný referát.
Dáma se nevyhnutelně optala na mé jméno, načež se celá rozzářila a začala vyjmenovávat nezaměnitelné reálie. Kromě znalostí rodinných poměrů a plemene našeho prvního psa projevovala nečekané znalosti v dalších směrech. Moje nejistota stoupala přibližně stejně jako červeň do tváří, když jsem v přítomnosti manžela vyslechla, jak jsem byla strašně šikovná a krásně kreslila - do památníčků především. (Mimochodem můj památník mi nějaký dobrý spolužák zapomněl vrátit, což dosud vnímám jako újmu.)
Paní věděla velmi přesně, s kým hovoří; moje pokusy o její identifikaci byly zcela neúspěšné. Po dlouhém výčtu superlativů, o jejichž zasloužení významně pochybuji, (a které vyslechli všichni přítomní čtenáři i personál knihovny), jsem se potupně musela na jméno dotázat.
Pak už mozek sepnul, jakkoli mě nenapadaly žádné podrobnosti, snad vyjma faktu, že jsme spolu chodily do první a druhé třídy - a dalších 6 let se potkávaly na chodbách v outfitech odpvídajícíh době, sestávajích především ze socialistické produkce (a nepopulárních halenek s nabíranými rukávy šitých babičkou).
Dávná spolužačka uzavřela konverzaci sdělením k mému aktuálnímu vzhledu. Alespoň zde jsem se zmohla na obdivnou reakci v jinak poněkud jednostranné komunikaci; z nevýrazné holčičky totiž vyrostla opravdu chic žena.
Setkání bylo milé. Nicméně pravděpodobně potvrdilo výsledky vědecké studie zaměřené na osoby s prodělaným covidem poukazující na významné zhoršení kognitivních funkcí. Nebo možná jen prosté stárnutí a zapomínání. Pozitivní na tom je, že až zcela zblbnu, nebude mi to už zřejmě vadit.