kOmický blog CCCXXVI.

"Běhej lesy" je adekvátní výzva pro někoho, kdo bydlí v malé obci na kopci obklopen přírodním parkem Bobrava - jiné možnosti totiž nemá.

Běhej lesy je ovšem i seriál běžeckých závodů pořádaných na různých místech naší kouzelné země. Pod mírným tlakem nadšených kamarádů jsem se na první závod přihlásila. Nezastírám, že převýšení na trati nedosahující ani 30 metrů sehrálo v mém rozhodování významnou roli. Hlavní osobní výzvou byla čtrnáctikilometrová trať.

Jak už to bývá, každý dokonalý plán při aplikaci selže - obvykle na lidském faktoru. Kamarád přihlášený na stejnou vzdálenost si neplánovaně obstaral ošklivý zápal plic, do jehož následné rekonvalescence běžecké výkony příliš nezapadaly. Zůstali jsme jen dva, navíc s odlišnou délkou trati.

S nezadržitelně se blížícím termínem byl vlažně zahájen trénink. Tři rána velikonočního víkendu jsem za nezveřejnitelného tempa poznávala krásy Vysočiny z nepříliš frekventované asfaltové silnice (neb lesní cesty byly mokré a příkré). Mimo posílení fyzické kondice jsem běh využívala k poznávání místní fauny a flóry a sledování vývoje instalace poctivé doškové střechy.

V den konání "jasnou favoritku" na závod doprovázela početná rodina včetně psa, pouze nejstarší potomek upřednostnil společnost kamarádů rybářů. Organizaci závodů nutno pochválit, což bohužel nelze říci o chování našeho čtyrnožce v přítomnosti davů závodníků a jejich průvodců se dvěma až čtyřmi končetinami. Dcera byla zaměstnána udržováním uctivé vzdálenosti domácího mazlíka od ostatních přítomných, manžel dokumentací a konzumací, nejmladší potomek se bavil opakovaným vznášením dotazů, zda večer stihneme slíbené kino.

Kamarád zdolávající dvaadvacetikilometrovou vzdálenost startoval od dvacet minut dříve. Poradil mi odložit přebytečné vrstvy oděvu, za což jsem mu byla - orosena po prvních kilometrech - vděčna. Doporučil též zakoupit tvárný kelímek, do kterého pořadatelé na trati ochotně nalili vodu či iontový nápoj. Od první zastávky jsem měla ulepenou půlku obličeje a obávala se útoku bodavého hmyzu. (Další občerstvovací stanicí jsem pouze proběhla.)

Před startem moderátor vyzdvihoval výhody druhé vlny startujících, zejména jedinečnou možnost dobíhat závodníky z vlny předchozí. Synka viditelně zklamalo pragmatické sdělení, že nikoho určitě nedoběhu; pravděpodobně v obavě o večerní kulturní program. Zmýlila jsem se. I obavy, že na trati zabloudím, se ukázaly jako liché. Z početné skupiny běžců bylo nemožné se vymanit, jakkoli se překvapivě našli i jedinci s tempem pomalejším.

Rodina mě podpořila nejen u startu, ale i na osmém kilometru. Už zde jsem halekala, že kino určitě stíháme. Na jedenáctém kilometru jsem mávala kamarádům, kteří výlet do Lednice spojili s podporou našich sportovních výkonů. To už jsem měla zaběhnutý "osobák" na 10 km.

V cíli jsem sice neprotrhávala plochou hrudí cílovou pásku, ales výkonem jsem byla spokojena. Chytré hodinky - kvůli kterým jsem musela doběhnut pár metrů za cíl - předvedly digitální ohňostroj. Překvapivě mě však nevítala rodina. Polila jsem se dalším nápojem, umyla si obličej a ruce... a potkala kamaráda, který právě doběhl dlouhou trať. Litovala jsem, že jsem batoh i telefon neumístila do úschovny, ale svěřila manželovi. Po půlhodině se choť objevil a vytvořil společnou fotku vyčerpaných, leč šťastných sportovců.

Při návratu jsem se na sedadle spolujezdce převlékla a zhltla svačinu. Doma mi dcera poněkud nepochopitelně obsadila koupelnu. Příliš času do začátku odpoledního promítání nezbývalo, pročež jsme pylnule se synkem pokračovali na promítání filmu Ježek Sonic II. V kině, kde seděli 4 dospělí a 40 dětí, na mě dolehla mírná únava (navzdory konzumaci Coca coly a poc-cornu). 

Ze závodů mi zůstalo startovní číslo, účastnická medaile, zhmožděný prst (svědčící o nevhodné obuvi) a bláznivá myšlenka, že příště zkusím uběhnout půlmaraton.