kOmický blog CCCXI.

Příště buďme chytřejší a začněme od konce; volba pořadí je zpravidla pro dosažený výsledek zcela zásadní.

Přestože Valentýna zásadně neslavíme, zamluvil můj milý manžel na víkend předcházející tomuto svátku hotel - respektive jednu noc v pětihvězdičkovém resortu. Spustil tím obvyklý rodinný koloběh domluv kdo koho kde a kdy vyzvedne. Syn trval na ohlášené rybářské výpravě, pročež starost o bratra a psa připadla na naši slečnu.

V pátek čerpal manžel dovolenou, během níž zařídil přibližně milion nezbytností (včetně přepravy adolescenta k vodě). Odpoledne mě nalodil u kanceláře a vyjeli jsme objevovat krásy Vysočiny. Cestou jsem koukala po cizích domech a pletla svetr. Čas do setmění jsme využili ke zdolání nejbližší hory s vyhlídkou.

Idylku mírně narušil telefonát, ve kterém se vychovatelka z družiny tázala, zda našeho nejmladšího potomka někdo vyzvedne. Lehké překvapení vyjádřil manžel decentním klením. Synka si totiž měli - poprvé v tomto pololetí - z družiny odvést trenéři na parkurový kroužek. Akčně jsme přesměrovali dceru od tělocvičny k hlavnímu vchodu školy a zachránili zklamaného cvičence i nebohou družinářku.

Valentýnské překvapení představovalo malou hostinu s ústředním sushi. Neponechala jsem nic náhodě a slavnostně drahému choti předala za svitu svíček obálku se zážitkovým bagrováním (téma zaslouží brzké bližší vysvětlení).

Kouzlo resortu spočívalo v příjemném ubytování, milé obsluze i dobré kuchyni. Až je mi stydno přiznat, že toužím výhradně po klidu. Večer jsme shlédli pár filmů, ráno vyběhli na protilehlý kopec, naplánovali zdolání místních (či jiných) ferrat a po snídani vyrazili k domovu.

V rekordním čase jsem připravila oběd a odpoledne jsme se s přáteli v doprovodu nejmladšího dítka věnovali městské hře Šestnáctero. Poznali jsme část nově vznikající brněnské "La Défense", zanikající industriální objekty a zahlédli část jinak neviditelné říčky Ponávky. Večer byl věnován společnému sledování seriálu. Příležitosti, kdy se u obrazovky sejdou čtyři z pěti rodinných příslušníků jsou stále vzácnější.

Neděle byla pracovní. Dopoledne se věnoval manžel koupelně a já domácnosti, po poledni jsme si role vyměnili. Muž se vydal do zahrady grilovat hamburgery, já navlékala pracovní dres a ochranné brýle. V koupelně na mě čekala bruska a hoblík.

Jakkoli jsem o nářadí projevila zájem (chtěla jsem trámům srazit hrany shodně se zbytkem interiéru), očekávala jsem běžné ruční nářadí, nikoli hoblík elektrický. Jeho využití je jistě mnohem snadnější, bohužel ne v případě, že se hoblují instalované stropní trámy. Navzdory letitému tréninku jsem nebyla schopna elektrifikovaný zázrak udržet nad hlavou déle než třicet vteřin.

Frustrována neschopností jsem se pak zcela neoprávněně vyjela na manžela, který mě pouze upozornil, že mám obráceně nasazenou roušku. Ochranným pomůckám navzdory jsem po dvou hodinách broušení (brusku udržím) měla piliny v očích, nosu, puse, za tričkem i v uších. Při uklidu jsem vyčerpáním průmyslový vysavač sotva uchopila, ale trámy jsou připraveny na nátěr. (Pokud se muž nerozhodne vyzkoušet hoblování.)

V neděli v předvečer svátku zamilovaných jsem byla především unavená. Za zbytečný výpad jsem se omluvila. Ale příště manžela požádám, ať při tvorbě víkendového programu změní pořadí.