kOmický blog CCCIV.

Blahodárný vliv otužování je nesporný, dosud mě od něj odrazovala především jeho aktuální nadměrná popularita. 

Po nemilosrdně krátkých svátcích jsem nepříliš odpočata přijela do práce vybavena kolegovou kartou, klíčem, ovladačem brány a stručnými instrukcemi na odkódování budovy. Z dosud neobjasněných důvodů připadají na pět zaměstnanců kanceláře pouze tři klíče, diskriminačně přidělené pouze pánům. (V tomto ohledu však žádnou feministickou misi nevedu.) 

Ve čtyřech patrech budovy jsem se celý předsilvestrovský týden vyskytoval pouze jeden až dva zaměstnanci nejvyššího podlaží. První dva zabezpečovací prvky jsem zdolala snadno, odkódování až na druhý pokus, neb jsem odblokovala celou budovu mimo čtvrtého patra.

V kanceláři bylo příjemných 18,5 stupňů, což bylo v šatech (byť pleteninových) lehce nekomfortní. Přesvědčena, že jde o důsledek třídenního vánočního výpadku topení, nastavila jsem klimatizaci na vyšší výkon. Kolega totiž předem správě budovy osobně nahlásil, že u nás vánoční prázdniny nedodržujeme.

Když se dostavila kolegyně, shledala stejně jako já teplotu nedostatečnou. Pokusy vylepšit ji pomocí ovladače nevyšly, docílily jsme pouze chladného uragánu ze stropních průduchů. Nadějně vypadající stolní větrák u kolegy bohužel také nabízel pouze chlazení, možnost vytrhat parkety a založit požár naše kancelář nenabízí.

Zavrhly jsme alternativu navléct tři vrstvy firemních triček a omotat se do ručníků s logem. Odevzdaně se prolévaly rychle chladnoucím čajem a kávou, příležitostně zobaly cukroví a seděly v kabátech, které mírně limitovaly pohyb končetin na klávesnici. Jako vždy, našla se určitá skupina klientů, kteří mezi svátky pracují a neváhají svými požadavky bombardovat kohokoli, kdo je na příjmu.

Příští den jsme - již poučené - dorazily ve více vrstvách oděvů. I přístup do budovy jsem zvládla lépe než předchozí den. Přes silnou vrstvu svetrů (včetně maminčina poctivého norského vlněného) se mi nedařilo připažit, ale v oteplených kalhotách a se dvěma vrstvami ponožek jsem se cítila lépe. 

Stále nižší čísla na teploměru nás přiměla sdělit kolegovy, který nás měl koncem týdne vystřídat, že se má adekvátně obléknout. Jeho nadšení pro práci to jistě nezvýšilo.

Polárním zjevem jsem lehce vykolejila klienta, který přijel podepsat smlouvy. Vysvětlení ale přijal s pochopením a při umisťování autogramů si sundal pouze jednu rukavici. Tím mě inspiroval natolik, že odpoledne jsem do klávesnice bušila skrz vrstvu akrylového úpletu.

Kolegyně vyrážela do mlhy a mrazu k dodavateli, pročež jsem v kanceláři opět osaměla. Po půl hodině volala, že dál nejede, neb mlha nad Vysočinou houstne a začíná namrzat. Ale nakonec vše dopadlo dobře. Jen já při zamykání lomcovala klíčem natolik, že se aktivoval alarm a musela jsem si zamykací kolečko zopakovat.

Poslední pracovní den (před dvoudenní závěrečnou dovolenou), jsem se už ani nesnažila barevně sladit spodní svetr se svrchním norským vlněným - nikdo mě totiž neviděl. Naopak jsem mírně litovala, že jsem pod podšité kalhoty nenatáhla ještě podvlíkačky. Teplota klesla na 17 a pracovní zápal adekvátně vnějšímu prostředí.

Na Silvestra jsem po otužovacím pracovním pobytu popíjela půllitrové hrnky čaje s medem a citrónem, přičemž nad druhým jsem definitivně - k pobavení přítomných - ztratila hlas. Přeskakující hlasový projev mi vydržel ještě několik dnů, doprovázen obstojným kašlem a rýmou.

Počátkem nového roku jsem - stále ještě ve značně prochladlé budově - vrátila klíče kolegovi navrátivšímu se ze zahraniční dovolené. A ačkoli se teplota v kanceláři odpoledne mírně zvýšila, následující týden jsem strávila s čaji a zábaly v posteli, kam mi manžel pohotově donesl knihu Wima Hofa o blahodárných účincích chladu.