kOmický blog CLXXXIV.

Občas je třeba přijímat nové výzvy, aby byla zachována nezbytná míra motivace. Ačkoli rozestavěný příbytek přináší podnětů dostatek, zdají se již poněkud jednotvárné. Nová výzva je běh.

Tento na vybavení celkem nenáročný sport mi maximálně vyhovuje. Když jsem se před pár lety nechala vyhecovat "běhavou" kamarádkou na dovolené, nečekaně jsem v aerobním pohybu našla zalíbení a záhy (na čtvrtý pokus) zakoupila běžeckou obuv. Zmíněná kamarádka rozlišuje běžkyně vtipně dle rychlosti pohybu na coury a běhny; svojí veskrze průměrnou výkonností do zmíněných kategorií nezapadám.

Pravidelně jsem doposud běhala pouze o letních dovolených, abych svým protivným ranním vstáváním nerušila ostatní účastníky pobytů. Tiše vypadnout je lepší než hlasitě obracet stránky knihy. Nyní jsem se odhodlala i o víkendech nerušit spánek blízkých příbuzných, spojit příjemné s užitečným a ještě poznat krásy okolí nového domova.

Když jsem v pátek záměr přednášela drahému choti, usmíval se shovívavě. Nicméně následující ráno jsem zdolala prvních jarních sedm kilometrů a vrátila jsem se nadšená. (Ač přiznávám, že nedělní ranní déšť znemožňující běh po lesních cestám mě nikterak nerozladil). Jediná vada na kráse mého sportovního výkonu bylo hodnocení chytrých hodinek termínem "uspokojivý".

V hlavě jsem začala spřádat plány na uběhnutí půlmaratonu a rozvíjela možnosti tréninku. V týdnu jsem posilovala svaly na elipticalu, na mapách plánovala možné cesty do práce na kole a na následující víkend  nové běžecké trasy. Při kombinaci současného sledování filmu Wild river, pletení šátku a poskakování na eliptickém trenažeru jsem milého chotě (na gauči) mírně znervózňovala. Mě spíše znepokojovalo, že po běhu ani domácí přípravě nic nebolí. 

Příští víkend jsem po zelené turistické značce - za občasného ztrácení a nalézání cesty - doběhla z Omic do Střelic a zpět. Cestou jsem vyplašila několik srnek a zajíců, potkala jednu veverku a vyděsila cyklistu. Pochopitelně jsem se lekla i já, protože v 6:30 na polní cestě prostě nikoho nečekáte. V lese jsem obdivovala lány pomněnek a užívala si samoty. Další cyklisty jsem zahlédla při návratu domů. Druhý běžecký pokus vyhodnotil přístroj na mém zápěstí jako dobrý a usoudil, že potřebuji 25 hodin regenerace. 

Nadšená desetikilometorvým výkonem jsem naplánovala trasu i na další den; pro jistotu kratší, abych nepřepálila začátek systematického tréninku. Tentokrtát jsem namířila opačným směrem, abych prověřila výškový profil další trasy. Začínala klesáním, což logicky předpokládalo následné stoupání. Při běhu do kopce jsem si uvědomila, že jsem stejnou cestu absolvovala loni na kole, když jsem při návratu z hospůdky zapomněla odbočit. Romantiku ranního lesa trochu kazil úplně mrtvý smrkový les. Vyplašila jsem opět zajíce, pár srnek a zahlédla velkého dravce. Cyklisté v neděli zjevně odpočívali.   

Běh další víkend neprošel. První den ráno pršelo, pročež jsem zařadila jen tři dvacetiminutovky in door. Pak jsem celý den kopala (výkop) a další den házela (písek do míchačky); což zcela eliminovalo snahu běhat. Ale příští víkend si zase přivstanu...