kOmický blog CLXIV.

Chlapečci zřejmě přicházejí na svět s opcí na doživotní status dítěte. Kdo si hraje, naštěstí alespoň nezlobí. 

S faktem, že mám doma tři malé a jedno velké dítě, se smiřuji velmi pomalu. Navzdory poctivému tréninku tolerance (v pracovní době i po ní) mě některé podivné nápady rodinných příslušníků stále dokáží zaskočit; především pokud je dovedou až k realizaci. 

Když manžel zálibně koukal na sousedovu čtyřkolku, nepřikládala jsem tomu dostatečný význam. Podotýkám, že jsem muže z vedlejšího domu nikdy neviděla na zmíněném vozítku oděného v kůži zběsile se prohánět po lesích či polích, ale obvykle v montérkách, s přívěsným vozíkem plným dřeva či jiného materiálu. Drahý choť vyzdvihoval užitné vlastnosti křížence auta s motorkou využitelné pro statkáře, jako jsme (poslední dva roky) my. Později se o čtyřkolce párkrát zmínil, aby mi na konci zimy sdělil, že se na ni jedeme podívat. To už jsem tušila, že je na defenzivu pozdě.

V prodejně můj životní partner komunikoval s mladým panem prodavačem velmi zasvěceně a výkonech motorů, long verzích a výbavě. Bylo evidentní, že má problematiku nastudovanou. Já se - v duchu původně propagované užitné hodnoty - optala na možnosti doplnit vozítko nějakým "pracovním" příslušenstvím. Kromě výše zmíněného přívěsného vozíku nám byla nabídnuta možnost dokoupení kartáčů, kropítek a možná i sněžné frézy... Dobrá volba, pokud bychom vlastnili parkoviště. Každopádně iluze orby našich rozlehlých záhonů se zcela rozplynula.

Asi dva týdny se nic nedělo a na téma případné koupě nepadlo už ani slovo. Potom se otec rodiny rovnou zeptal, jestli v sobotu něco máme a zda ho hodím do prodejny. Odvětila jsem, že nikoliv, ale že jsem ochotná auto odvézt zpátky. A tak se také stalo. Při druhé návštěvě jsem již v prodejně nebyla v šatech a kabátu, ale riflích a bundě. Manžel se chtěl zjevně zavděčit a ptal se, zda chci nějakou helmu nebo jiné vybavení... V ten moment mi došlo, že cena za drahou hračku zdaleka není konečná. Přestala jsem si vyčítat nedávnou ve slevě zakoupené kozačky a nechtěla jsem nic. 

Naštěstí cesta domů je krátká a z většiny vede po nepříliš frekventované asfaltce lesem. Prodavač nás krátce proškolil, doporučil doplnit benzín v nádrži a předal klíče. Jela jsem za nadšeným novým majitelem a byla v takovém stresu, že jsem na první křižovatce zapomněla, že neřídím automat. Zvuk motoru mě rychle vzpamatoval. V lese jsem si troufla první manželovu jízdu i krátce zdokumentovat - zejména průjezd obrovskou kaluží.

Po příjezdu začal manžel zběsile hledat uzávěr nádrže. Naštěstí se našel, ač nechápu, jak mohl zůstat vyšroubovaný. Odmítla jsem osobní projížďku, čest převézt jako spolujezdec stroj do zahrady připadla dceři. Sebe jsem nominovala pouze do role klíčníka a otevřela motoristům zadní bránu. Zahradou jsem svezla dolů prcka, který byl asi šťastný. Nejstarší syn se ani nepřišel podívat - ačkoli netuším, zda sdílí můj názor na zbytnost některých investic, či pouze dělal zrovna něco důležitějšího. 

Odpoledne lákal manžel rodinu na projížďku. Nikdo se nehlásil. Snažila jsem se klidným hlasem vysvětlit, že jeho nákupu nerozumím, ale že jej akceptuji. Ale že po mně opravdu nikdo nemůže chtít, abych ještě jásala a toužila se prohánět po lesích či silnicích (pronásledována nevolí řidičů, chodců i lesníků). Nakonec se mi ale muže zželelo. Částečně možná proto, že z důvodu parkování vozítka v zadním průjezdu vlastnoručně přenesl všechen překážející stavební materiál (jen OSB desky jsme společně vytahali na půdu). 

Vyfešákovaná v pracovních riflích, zablácených botaskách, patnáct let staré lyžařské bundě a slunečních brýlích jsem dosti nejistě usedla za životního partnera. Vylepšil mě starostlivě ještě svojí čepicí, za což jsem později při jízdě byla vděčná. Rukavice jsem měla - stále kožené pracovní. Držela jsem se usilovně a nabídku vozítko řídit jsem s díky odmítla. Z výletu byl nejsilnější můj dojem, že je v okolí vesničky, do které jsme se přistěhovali, opravdu krásně. 

Pokud se laskavý čtenář společně se mnou podivuje, proč jsem s koupí souhlasila, vysvětlím: nikdo se mě neptal. Jak jsem již zmiňovala, rovnoprávnost končí narozením prvního dítěte a nehraje v tom roli dosažené vzdělání ani výše příjmů.