kOmický blog LIII.

Nedávno jsem se před odpolední masírovací směnou stavila u bývalé sousedky na dvojku vína. Zcela nečekaně jsme se nad ryzlinkem poněkud zapovídaly, takže jsem na masáž dorazila přibližně 3 minuty před jejím zahájením. Dlouholetý klient už čekal za dveřmi a hleděl na mě poněkud překvapeně, ačkoli jsem nevykazovala žádné zjevné známky konzumace alkoholu.

Omluvila jsem se, vplula do provozovny, bleskurychle připravila lehátko, odeslala klienta si odložit a sama vyměnila kancelářské starorůžové šaty za masérské bílé třičtvrťáky s tričkem. Klient později pronesl stručný pochvalný komentář k mému business image, který současně vysvětloval jeho úvodní zaražený výraz. A díky tomu mi opět došlo, jak rozdílně na mě pohlíží lidé v sociálních interakcích v různých prostředích.

Kostýmy pro své životní role mohu dělit na kancelářské, společenské, masérské, domácí a v poslední době často užívané pracovní (tzv. „modráky“).

V této kategorii mám slušnou zásobu postarších oděvů. Zahrnuje například v létě hojně nošené riflové kraťasy, nad kterými se (kvůli jisté látkové nesoudržnosti pod pravou zadní kapsou) koncem léta pozastavil už i starší syn. Při příštím praní hrozí jejich totální rozklad. Občas je nahrazuji látkovými kraťásky, které mi ušila babička, když jsem chodila na základní školu. Střih s vysokým pasem byl letos zase in, jen vzor s nápisy „exklusive“ je kazí. Další oblíbenou oděvní součástí k manuálním pracím je světle růžové tričko do véčka, které nese stopy řady pracovních činností, včetně vzorků několika nátěrových hmot. Na práce na zahradě nosím také staré květované šaty na ramínka; spíchla jsem je z nenošené sukně, když mi bylo asi 20. V kombinaci s holínkami vypadají velmi neotřele, zejména když v tomto outfitu lezu na osmimetrovou túji zachraňovat kočky.

V současných dobách ochlazení oblékám na manuální práce okolo domu staré neforemné skorošusťáky nebo rovné rifle; aktuálně v dolní části značně vyztužené vrstvou bláta ze zahrady pocházející z posledního rytí. Pracovní reklamní mikina s vysokým podílem syntetických vláken je nezničitelná a hřeje i mokrá. Vydrží mi pravděpodobně navždy, už proto, že je o dvě čísla větší. Obzvláště slušivě pak vypadá doplněná softshellovou vestou, která je sice velikosti S, ale zjevně pánská. Vrstvení je přece populární.

Pokud nemám práci venku, chodím doma v teplákovém overalu. Má růžovou barvu, kapuci a – jako všechny overaly – zcela postrádá tvar. Případní návštěvníci se vždycky ptají, jestli jsem nemocná, když mě v této kreaci vidí. Občas ho pochopitelně měním i za slušivější kousky.

Z důvodu nedostatku času (nebo zájmu) nečtu dámské časopisy – vlastně nečtu žádná periodika. Ale občas sjedu zrakem alespoň titulky různých článků na netu. V rubrikách pro ženy upozorňují, jak je důležité o sebe dbát, dobře vypadat a nenosit ani (zejména!) doma nevzhledné svršky. Ale opravdu někdo seká trávu, vozí písek nebo ryje v krajkách, s dokonalým účesem a make-upem?

Abych nějak kompenzovala svéráznou „modrákovou módu“ a domácí kombinace, chodím do zaměstnání „za dámu“. V počátcích své „kariéry“ v reklamní agentuře, když jsem na pozici vystřídala kolegyni ve věku mé maminky, jsem chodila především v usedlých kostýmcích. Dokonce jsem si chtěla pořídit i brýle, abych v nich vypadala starší. Sáčka ušetřila část rádobyvtipných komentářů, které si v souvislosti se mnou vyslechl šéf. Od určitého doby si jednak obchodní partneři zvykli, jednak jsem konečně zestárla do věku důstojného funkci.

Kostýmky jsem už odložila; nosím alespoň šaty, sukně a halenky… a boty s podpatky; byť jejich výška s postupujícím věkem klesá.

Vzhledem k blížící se připravované předvánoční společenské akci, se aktuálně bavím představou, zda by mě zvaní VIP poznali, pokud by mě viděli například tuto neděli v riflích, holínkách, mikině a vestě s krumpáčem za domem kopat výkop. Sázím, že nikoli.