kOmický blog XXXXIII.

Půlden pro sebe! A jeden celý den sama ve sklepě - ačkoli bych možná upřednostnila spíše sklípek a nějakou společnost.

Půlden pro sebe! Někdo jezdí na víkend do hotelu s cvičením jógy a masáží; někdo pošle raději pryč rodinu, aby v klidu doma mohl pracovat. Bohužel jsem ten druhý případ.

Když otec našich tří dětí přišel s báječným programem na sobotu spočívajícím v návštěvě adventure parku, chvíli jsem přemýšlela, jestli mám řvát nebo jásat. Úmysl byl jistě dobrý, ale nemohu pořád pochopit, kdy chce milý manžel dodělat ty stovky nezbytností k zobytnění naší nemovitosti, když nikdy nejsme doma.

Nakonec jsem jen oznámila, že nejedu. Asi tomu úplně rodinní příslušníci nevěřili. Ale po zkušenostech z jiných zábavních parků, kde si užívám téměř výhradně hlídání potomků, (jelikož se o ně bojím), mě to opravdu nelákalo.

Dopoledne jsem drhla okna. Ve třetím kole mytí se mi téměř podařilo odstranit lepicí pásku z parapetů a špínu z oken dětských pokojů. Kočky mi u práce před domem asi chtěly fandit, dokonce si vylezly na jabloň pro lepší výhled. Poprvé v životě jsem si při očistě oken sedřela puchýř na dlani. Od té doby představuje řízení auta krvavou záležitost a vůbec se to nehojí. Bohužel neumím „bez drža“ řídit ani kolo.

Ještě jsem posbírala popadaná jablka (kočky nepomáhaly) a naznala, že jabloň musíme co nejdřív očesat – je jediná, na které rostou opravdu jablka normální velikosti a nikoli maskované třešně. Uvařila jsem oběd, který nikdo nejedl. Manžel psal SMS, že pojedli v bufetu a že se staví švagr.

Skutečně, odpoledne se vrátili moji výletníci a přijel manželův bratr s rodinou. Konečně jsme viděli jejich nejnovější přírůstek, kterému je přibližně měsíc. Udělali mi radost, miminka ve mně probouzí optimismus, ačkoli k tomu asi není žádný logický důvod. Pochovala jsem si „lehké“ miminko – váží 3,75 kg a moji potomci se všichni narodili minimálně o čtvrtkilo těžší.

Zbavila jsem se velké krabice oblečení, ze kterého už náš prcek vyrostl. Starší bráška miminka má tři roky a šanci ho ještě využít. Trochu mě uklidnilo, že na naší nemovitosti švagr i švagrová registrovali nějaký posun stavebních prací od poslední návštěvy. A že dle jejich slov i u nich všechno trvalo dlouho.

Večer jsem okrajovala sesbíraná jablka. Děti jich asi dvě kila snědly, přesto zbylo na buchtu. Po dlouhé době se mi povedla bezlepková varianta z pohankové mouky, ořechů a jablek, která byla k jídlu. (Ale hned další totožný pokus v neděli večer jsem v remosce nechala o chvíli déle, než bylo nezbytné.)

V neděli bylo zase venku nádherně, proto jsem většinu dne strávila úklidem sklepa. Už první pohled byl odpuzující; hromady zbytků stavebního materiálu ve změti s předměty smluvně nabytými současně s koupí nemovitosti. První myšlenka byla, že „to dělat nebudu“. Ale kdo jiný?

Připadalo mi zvláštní, kolik jsem objevila žárovek (nových i starých nefunkčních a rozbitých), přestože tam žádné svítidlo není. Celou dobu jsem pracovala v záři dětské lampičky připnuté kreativně na schůdky k bazénu (a neustále jsem zakopávala o prodlužovačku). Podotýkám, že máme jenom ty schůdky.

Mezi nalezenými poklady po původním majiteli zmiňuji například dva sudy zoctovatělého mače, sadu retro váz z litého skla, trezor a tucet rudých laků na nehty. U některých předmětů ani netuším, k čemu sloužily. A přibližně stovkou zavařovacích sklenic ze sklepa dosud plníme kontejner.

Celodenním úsilím jsem postupně navršila hromadu papírů na spálení, hromádku dřeva v kotelně… ale především jsem vynosila asi 20 kbelíků suti. Sklep vypadá uklizeně; až na hromadu kamenů v rohu – sama je totiž ani nezvednu.

Dopoledne manžel vezl dceru za kamarádkou, to jsme se synky před domem trhali jablíčka. Po (den předem uvařeném) obědě vezl obě starší děti na inBalance a prakticky okamžitě odjel na hokej. Přesto v mezidobí stihnul naplnit kontejner sutí a pokročit s betonováním šachty u venkovního umyvadla. Při obědě vypadal unaveně.

Pozdě odpoledne se za mnou stavovala maminka s tetou a strýcem (na cestě z chaty). Kvůli návštěvě jsem stáhla podlahu mopem, abych se nemusela tolik stydět, v jakém chlívku to bydlíme. Odstranila jsem i nánosy na jídelním stole, aby bylo kam servírovat jablečnou buchtu a čaj. Když odjížděli, měla teta tašku jablek na zpracování a maminka dřevěnou stoličku a nějaké nádoby ze sklepa, o které projevila zájem.

Já měla odhodlání, že si večer odpočinu. Stále očekávám nemožné...