Víkend byl hodně kombinovaný. Dcera v sobotu ráno zůstala v pyžamu, že ji bolí v krku a není dobře. Já bych také po nočním návratu poležela déle, ale prcek vstal a pronesl obvyklou větu „už je ráno“. Znamená to přibližně něco jako „maminko, vstávej, potřebuju najíst, najít bačkory, donést oblečení a pomoct s ponožkama... a až půjdu na záchod, potřebuju tam rozsvítit, protože se jinak bojím“.
Většinu soboty jsem uklízela a vařila. Na večer bylo domluvené další (předposlední) z podzimní série grilování. Bohužel na domečku nemáme žádné úložné prostory s výjimkou beden od banánů. Úklid je tím dost komplikován. Pořád se nám povaluji předměty po stole, zemi, parapetech, po kuchyňské lince... a pokud uprostřed kuchyně stojí nevybalená myčka, i po ní. A moje vyhlídky na změnu jsou velmi mlhavé.
Manžel nakládal kontejner sutí a uklízel kolem domu. Po pěti hodinách snahy nebyl první dojem katastrofický jako obvykle. Starší syn tatínkovi celkem vydatně pomáhal. Dcera zase pomáhala mně při napichování ingrediencí na špízy. Prcek seděl nějakou dobu před obrazovkou, ale potom se vydal rovněž ven pomáhat.
Povedlo se mi i sesbírat nějaké ovoce popadané v zahradě a denní dávku spadených ořechů. Mimochodem – velké děti (nevím proč) baví jejich louskání. To je chvályhodné, pokud tuto činnost nevykonávají při sledování televize v mojí posteli. Bohužel po sobě zanechávají velmi viditelné stopy. A louskají výhradně u televize.
S úklidem jsme to zjevně přehnali. Když se začaly trousit návštěvy, vesměs všichni hodnotili, že náš příbytek čekali v horším stavu. Jenže oni v tom nemusí denně existovat a hlavně nevidí, jak to vypadá druhý-třetí den po odchodu návštěvy.
Nicméně večer mezi kamarády byl opět příjemný. Dokonce i počasí bylo milosrdné, nepršelo a ani předpovídaná ukrutná zima se (zatím) nedostavila. Dětem na trampolíně bylo tak horko, že odkládaly svršky a ponožky.
V neděli se u nás stavovali manželovi rodiče. Synáček měl narozeniny, přivezli mu dort a dar. Vzhledem k tomu, že usilovně šetří na rybářský tábor, jednalo se o finanční příspěvek. Už je z něj teenager, k darům přistupuje poměrně pragmaticky.
V naší vesničce probíhaly v neděli hody. Jako děti sídliště jsme v této oblasti bohužel zcela nezkušení. Dopoledne se po vsi pohybovaly krojované postavy a kapela. Čekali jsme, že se staví s předem avízovaným „pozváním“, měli jsme připravený i finanční příspěvek... ale buďto nás vynechali, nebo se k nám nedotloukli. Zvonek stále nemáme. Našeho prcka to jistě mrzelo, protože ho dechová hudba zjevně nadchla a v pravidelných intervalech vybíhal před vrata sledovat dění u sokolovny. Musím přijít na způsob, jak se do vesnického života začlenit. Ale prostoru moc nemám, do kostela nechodím, do místního obchodu jsem se za čtvrt roku nedostala, cvičení žen nemám kam zařadit do nabitého týdne – zbývá snad jen hospoda. Nebo přihlásit synka do místního dětského tanečního kroužku.
Odpoledne proběhlo několik přesunů – děti do kroužku s tatínkem, moje maminka s nimi k nám, manžel na hokej, kamarádka ke mně na lymfodrenáž, babička se mnou a synem zpět do Brna (spojeno s nákupem) a manžel po hokeji domů.
S domluvou na domácí masáže a lymfodrenáže se musím polepšit, byl to první pokus a trochu mi kolidovala nedělní práce s návštěvou maminky. Naštěstí se jí věnoval syn-oslavenec. Večer jsme babičku odvezli, v LIDLu koupili chybějící ingredience a k narozeninové večeři vyrobili synovo oblíbené sushi, což manžel po návratu z hokeje ocenil.