kOmický blog XXVII.

Týden bez dětí, bez kterých je všechno překvapivě v klidu (a bez řevu), ale bez kterých je doma poněkud smutno.  

Týden bez dětí ubíhal velmi rychle. V jeho průběhu jsme po několikáté přehodnocovali budoucí zdroj tepla do našeho domu, zatímco pánové zedníci statečně budovali v kotelně. Momentálně vede plynový kotel na tepelným čerpadlem, navzdory faktu, že na čerpadlo máme schválenou dotaci. A zima se blíží.

Ve středu dělníci osadili první „íčko“ do dosud chybějícího stropu/podlahy mezi kotelnou a šatnou. Jen k večeru manžel empiricky na „kovové kladině“ nad propastí kotelny zjistil, že při této výšce bude v šatně zřejmě hlavou brousit strop. Jsem opět vděčná za svých skladných 164 cm.

První bezdětné odpoledne jsme jeli mamince pro sedačku, kterou si objednala v březnu na počátku našeho čtvrtletního azylového bydlení u ní. Konečně vyrobená sedačka dorazila do výdejního skladu. Manžel odmítl v areálu přeparkovat dodávku bez posilovače řízení blíže k rampě, takže jsme měli při přesunu dvou kusů rohového nábytku možnost zjistit, že je těžký. Na transport do pátého patra k mamince si pak místo slabé ženy vzal můj milý muž souseda, což velmi cením. Zatím jsem namasírovala dva klienty.

Původně jsem se domnívala, že vyměníme kus za kus a starou naložíme a odvezeme. Ale – jednak jsem nebyla této fázi stěhovací operace přítomna, jednak byla dodávka další den potřeba na stavbě (pochopitelně nenaložená). Navíc zřejmě i manželovi připadalo nevhodné obtěžovat ochotného pomocníka více než bylo nutné a po zdolání výstupu s hendikepem toho měli oba dost. V maminčině obýváku tak zůstaly sedačky obě.

Domů jsme přijeli už za tmy, takže zálivka záhonků probíhala dobrodružně za občasného svitu baterky a nevýrazného svitu měsíce.

Dcera během týden občas napsala z Chorvatska; zejména zprávy, že je to tam super, že se těší a jestli jí koupíme nový mobil. I péči o zvířata projevila, když se dotázala, zda je krmíme.

Babička s dědou to s kluky na chalupě zvládají bravurně. Ten velký je vcelku rozumný a dokonce pomáhá dědovi. Ten malý mi do telefonu říkal, že chce být s námi a ať si pro něj přijedeme. Také zvídal, jestli mu přivezu dinosaura. Ale absolutně nepochybuji, že se má dobře. Raději už jsem znovu nevolala, aby po nás netesknil. A s babičkou si raději píšeme.

Od uplynulého víkendu jsem trénovala svoji trpělivost při odstraňování barvy ze skleněných výplní interiérových dveří. Při natírání bílou lazurou jsme neměli ochrannou pásku. Usoudila jsem, že by pod ni stejně barva zatékala a že to pak „nějak“ půjde dolů… techniku už jsem vypilovala (pomocí mokré houbičky na nádobí, hadry a nože), ale příště raději pásku koupíme.

Trpělivost bylo možné tímto způsobem trénovat jen díky absenci dětí. Ve středu mi v průběhu škrábání lazury ze skla volal puberťák. Zůstal sám na chalupě, nechtěl s babičkou a dědou na návštěvu a vybil se mu tablet. Zajímavé okolnosti k volání mamince; nicméně jsme spolu vedli asi dvacetiminutový kultivovaný rozhovor, během kterého jsem dokončila očistu poslední skleněné tabulky a akceptovala skutečnost, že z chalupy kromě dětí přivezeme i obří akvárium.

Poslední volný večer jsme měli objednané masáže. Zaslouženému odpočinku však předcházelo poněkud hektické odpoledne. Manžel transportoval na domek nějaký materiál a nábytek, naháněl stolaře, který se nám měl podívat na okno a případně nacenit dveře do ložnice; a ještě vyzvedával keramiku, kterou nám z dílny v Orlických horách doručili do Brna. A ještě dalších milion věcí…Já po práci vyrazila dořešit nadbytečnou sedačku v maminčině obýváku.

Bylo příšerné horko, jako ostatně celé letošní léto. Shodila jsem šaty, v komoře našla nějaké nářadí a jala se za pomoci dvou šroubováků a kleští rozmontovávat starou sedačku na menší – snáze transportovatelné – díly. Sedačka byla opravdu v havarijním stavu a dva díly jsem nemusela ani odšroubovávat. Postupně jsem přemístila oddělené části do předsíně a vysála vrstvu prachu, která se pod sedačkou usadila od poslední výměny koberce před přibližně deseti lety. Našla jsem pár dokonale vysušených sušenek, jednu korálku a také zákaznickou kartu Delvita. (Podotýkám, že tento řetězec ukončil své působení v ČR opravdu dávno.)

Po hodině a půl úsilí byla nová sedačka sesazená na svém místě, stará sedačka rozložena v předsíni a já ve sprše. Převlečena opět za dámu jsem se po montáži (resp. demontáži) vydala za kosmetičkou, kde mě po hodině s řádně upraveným obličejem vyzvedával manžel. Vypadala jsem v obličeji jako po nákaze neštovicemi, ale už moje babička říkávala „Parádo trp“.

Cestou do kosmetického salonku jsem sedačkovou anabázi vylíčila strýci, který vzal na chatě maminčin telefon; a následně i mamince, která volala, když se vrátila z procházky se psem.

Po společném přesunu následovala úžasná hodinová masáž, wellness a návrat domů, kde jsme usnuli, jako když nás do vody hodí. Ráno od půl šesté jsem opět sledovala jasnou oblohu a vycházející slunce při zalévání rajčat.