kOmický blog XIII.

Doufáme, že předposlední týden v nedobrovolném azylovém bydlení u maminky! Práce všeho druhu, úspěchy mírné...

Houpací síť instalována mezi třešeň a jabloň. Absolvovala zátěžovou zkoušku v délce asi 10 vteřin, kdy jsem svojí vahou zkoušela pevnost uvázaných uzlů. Vydržely. Relax v síti jsem ale dosud nevyzkoušela.

V týdnu jsem ve středu a čtvrtek jela na otočku zalít zahradu; manžel bojuje s encefalitidou. Opravdu mu není dobře (nebo to velmi zdárně předstírá), a tak se mu snažím ulevit od zahradnických prací. S dělníky se místo něho hádat nemůžu, jsem na ně zjevně již alergická. Ve čtvrtek zavlažování zahrady proběhlo bezprostředně po návštěvě kosmetičky, což se příliš neosvědčilo – v šíleném vedru jsem běhala s konví po záhonech a z obličeje mi stékaly potůčky obsahující výživné a hydratační složky…

Už po několikáté jsme stanovili termín přestěhování od babičky, například na tento pátek. Bohužel jsem měla 3 klienty na masáže a děti vyzvedával manžel u svojí maminky. Když jsem ve 20,40 vtrhla do bytu, (který nám slouží jako čtrnáctidenní azyl již čtvrt roku) ke svojí mamince, (která se opět na víkend stáhla na chatu), byly naprosto všude naše věci. Děti nepobalily nic – kromě morčat. Vůbec se nedivím, že stanovené termíny nebere vůbec nikdo vážně.

Shrnula jsem do velkého kufru něco svého a něco prckovo, nějaké potraviny a přidala „pár drobností“ – do auta jsem pak skládala asi 10 tašek různé velikosti a lodní kufr. Přičemž téměř VŠECHNO oblečení velkých dětí (a taky akvárium) u babičky zůstalo.

V sobotu můj zákonný protějšek ležel, nemoc je usilovná a on pohublý a unavený. Děti se částečně věnovaly výpočetní technice a částečně zahradě. Například puberťák zalíval a při té příležitosti k mému údivu vyčistil nádrž na dešťovku. Dcera alespoň vypustila morčata na pastvu a sesbírala nějaké plody v zahradě.

Ve snaze být současně hospodyňkou i stavebním dělníkem jsem trávila značnou část soboty na štaflích v téměř dodělaných dětských pokojích a ladila nedokonalosti omítky.   Tuto činnost jsem prokládala plněním pračky a věšením prádla – zvládla jsem tři opakování, pak už nebylo kam věšet. Oběd jsem poněkud odflákla, naházela jsem maso do remosky, kterou máme už dlouho půjčenou. Kuchyň je stále jen provizorní. A přece jen pečení zabere kuchaři nejméně času. Ještě rychle uvařit brambory a hotovo. Jen jsem tu remosku mohla vypnout trochu dřív; manžel k výsledku utrousil kritickou poznámku (nicméně se všechno snědlo).

Odpoledne jsem ještě chvíli trávila sama ve třech pokojích se stavebními hmotami. Později jsem se musela jít umýt, převléknout a i s dětmi jsem vyrážela na další pracovní akci na Brněnskou přehradu. Doporučení, že se mají děti slušně obléci, si příliš k srdci nevzaly. Chtěla jsem dceři žehlit šaty, když už jsem žehlila svoje, to odmítla. Tak jsem ji nechala, ať si něco vybere sama… a v autě jsem shledala, že se ani nepřevlékla z kraťasů a trička. Zbytek cesty jsem hlasitě řvala. Doufala jsem, že po úvodní hlasité „přednášce“ ti dva starší zvládnou prcka pohlídat; bohužel ani toto moje očekávání se nenaplnilo. Zatímco jsem jim dala rozchod na pokoji a věnovala se pracovním povinnostem, prcka dovedla hlídka policie, že plakal sám v lese. Naštěstí mě nezavřeli, večer utekl rychle a já se mohla uchýlit ke spánku v hotelovém pokoji.

Ráno bylo krásné a v plánu bylo zůstat chvilku u vody. Vzala jsem s sebou paddleboard, když už jsme byli u vody a celý čtvrtrok nám zavazí v chodbičce. Děti spolupracovaly, skoro ho nafoukly a ani se nehádaly. Starší syn se mnou jezdil už vloni, dcera to letos konečně zkusila. Prcka jsme všichni vozili. Ani mu nevadilo, že nemá nafukovací rukávky. A zvládnul to bez zanoření do vody.

Cestou z přehrady jsme se zastavili v UNI HOBBY shlédnout obkladové materiály, koupit levanduli a synek vyžebral ještě další balení tyček k rajčatům (mimochodem, pořád je jich nedostatek). Trochu se bojím, jestli se nám urodí, co s tím budeme dělat.

Manžel, který včerejší dopoledne prospal, byl v neděli pracovně ve Vídni. Původně měl jet hned ráno, ale nakonec vyrážel později a o to později se také vracel. V Omicích jsem bleskově uvařila („majdu“ z mletého masa na špagety). Po obědě jsem na otočku vezla puberťáka na parkurovou soutěž do Campusu.

Na odpoledne jsem byla domluvená se sestrou, že by i s dětmi přijela a posbírali si něco v zahradě. Kvete lípa, dozrály višně a třešně, i borůvky. Při mé zpáteční cestě ale obloha nabyla temně šedou barvu a začaly lítat blesky. Když jsem zaparkovala před domem (už pomalu umím zacouvat po příjezdové cestě), volaly jsme si a akci odpískaly. Na plachtě, která má zakrývat venkovní nábytek na dvoře byl menší bazének kvalitní měkké vody (vhodné k zalévání).

Náhradní zábavu na odpoledne jsem našla ve vyklízení zádveří, které bylo od února základnou stavebních dělníků. S rostoucími teplotami se přesunuli ven, ale uvnitř zůstalo spousta jejich věcí. Postupně jsem vynosila pytle, přemístila kyblíky s barvou, vyhodila hromadu nedefinovatelných zbytků a odpadků, shromáždila 5 párů a 3 sólo pracovní rukavice, 3 zimní bundy, kulicha a jedny pantofle. Nakonec jsem smotala koberec a stavební krycí plachtu, které chránily podlahu. Trochu jsem se bála, ale podlaha dopadla nad očekávání dobře.

Umyla jsem i koupelnu, včetně vany a umyvadla, kterým jsem téměř navrátila bílou barvu (za použití značného množství silného čistícího prostředku). K večeru jsem potupně zavolala babičce, že jsme u ní téměř všechno nechali a že v pondělí večer zase přijdeme. Snad to s námi ještě týden vydrží. Babička je hodná, neprotestovala. Tak jsem jí ráno natrhala třešně, višně a borůvky.

Večer jsem smyla vrstvu prachu i ze sebe a usnula jako dřevo, pevně doufajíc, že příští pátek skutečně nastane den "D".