kOmický blog VII.

Další týden bydlení - nebydlení; první oficiální návštěva na rozestavěném domečku, slasti a strasti zahradničení

Myslím, že musíme stanovit datum, ke kterému se přestěhujeme. Babička si sice nestěžuje, ale už jsme u ní dlouho. S dětmi je to vyčerpávající i v případě, že člověk má trochu soukromí. Takhle - při spaní u babičky na rozkládacím gauči v obýváku - mi to mírně přerůstá přes hlavu. A slovo „mírně“ vlastně vůbec nevystihuje podstatu věci.

Teplota na domku vzrostla podle mobilní aplikace na krásných 15°C, což je proti původním 10 krásné! V březnu jsem musela půl dne topit, abych docílila 16°C. Sláva jaru! Jen postup stavebních prací výrazně zpomalil. 

Ve středu jsme byli odpoledne i s klukama zase v Omicích na zahradě. Synci zalili, zasadili pár semínek dýně a patizonu a pak se domlátili. Malý přešel velkému přes záhonek. Velký ho praštil… a já utírala slzičky a nudli u nosu. A také provedla demonstrativní „výprask“. Po návratu do Brna jsme stihli dva „rádlery“ na zahrádce a domluvu sobotního opékání špekáčků - kamarádi jsou už zvědaví! Budeme mít první oficiální návštěvu, byť dům zdaleka není ve stavu, kdy by byl na návštěvy připraven. Alespoň všichni uvidí, jak jsme odolní jedinci.

V očekávání návštěvy jsme z terasy odstranili bedny a pytle s hlínou. Dokonce jsme i trochu pohrabali trávník zanesený nejrůznějšími pozůstatky bouracích i stavebních prací. Jednoho dne tam bude opravdu krásně.

V sobotu ráno jsem u babičky než se děti probudily stihla umýt dvě okna. Manžel pak odjel koupit špekáčky, čímž mi dal prostor i na třetí okno, jednu pračku a příjemnou dvacetiminutovku s vysavačem. Pračku jsem nezapnula dřív jen proto, že se mi to v 6 ráno zdálo poměrně podlé vůči sousedům.

Po přesunu na domek jsme zjistili stav „stavby“ (pořád to jde pomalu) a vrhli se na další zvelebování. Ve stavu „kam se podívám, všude je práce“ je určení priorit zásadní; bohužel zatím k němu nedošlo. Moje snažení začíná hrabáním, plynule přecházím na motyku, rýč nebo krompáč… Mezitím hledám konvičku, malé květináče, velké podmisky, odloženou motyku a sluneční brýle.

Bylo horko, před polednem jsem se rozhodla odložit pracovní rifle a najít krátké kalhoty. Bohužel,  nenašla jsem žádné ze svých četných kraťásků a třičtvrťáků. Někde je jistě dobře zaskládaná bedna od banánů označená LETNÍ OBLEČENÍ. Při balení mě nenapadlo, že věci v bednách zůstanou tak dlouho. Z nedostatku jiných možností jsem proto oblékla šedé společenské kalhoty ke kolenům; jediné, které jsem našla. Ideální praktický oděv k tričku do zahrady...

Vzhledem k odpoledním plánovaným špekáčkům (karcinogenním přímo úměrně délce opékání) byl k obědu zdravý zeleninový salát. Jen já dojídala uzené se zelím od minulé neděle. Pravděpodobně už obsahovalo i jiné než kalorické hodnoty (např. historickou), ale bylo mi to líto vyhodit.

Odpoledne jsem tak nějak mimochodem přemístila asi 100 kg kamení a trochu vylepšila image naší zahrady. Připravili jsme i improvizované sezení, ohniště, dřevo a také klacíky na opékání. Tohoto úkolu se poněkud překvapivě zhostila dcera. Ale se ctí. A vyzkoušela přitom zahradnické nůžky.

První návštěvníci dorazila po třetí hodině. Postupně se k nám sešli 4 rodiny, což s námi představovalo 10 dospělých a 9 dětí. Bylo to fajn.

Děti si hrály samostatně. Až při zjištění, že jejich hra na „stopovanou“ zahrnovala i naši „katakombovou“ (ne příliš bezpečnou kotelnu), mi trochu ztuhly rysy. Manželovi tuhly při pohledu na hromadu suti, ve které se klouzaly naše nejmenší děti. Stav jejich oděvu raději bez komentáře.

Večer jsme končili kolem půl deváté, to už jen v poměru 4 dospělí na 5 dětí. Ale přítomnost lékaře zaručující včasnou resuscitaci nám dodávala pocit klidu. Stejně jako tma milosrdně halící svršky našeho potomstva. V Brně v babiččině koupelně jsme z dětských těl špínu odmočili.

Zlatým hřebem celé akce byl však poněkud překvapivě kávovar. Nově zakoupený (k použití na chatě) – kamarádi ho potřebovali vyzkoušet. Spojením krátké a dlouhé prodlužovačky jsme zavedli elektrický proud až do zahrady. Nespreso zatěžkávací zkouškou prošlo na jedničku. S povděkem byl přijat i minisoudek Plzně. Výhrady jsem měla pouze já, protože mě manžel nominoval na řidiče-zpátečníka. Kamarádi nás zahrnuli spoustou podnětných nápadů, jak zahradu přizpůsobit akcím podobného typu. Doporučila jsem, ať přijdou za 10 až 15 let.

Plán na neděli byl jasný – udělat záhon podél plotu. Na zahradě se nám povalovaly staré betonové sloupky – hranoly asi 12 x 12 cm s délkou kolem 2 metrů, pozůstatky plotu původního, který soused nahradil novým. Napadlo mě je využít jako záhonotvorný prvek, obrubník, neboť zahrada je svažitá. A kam také s nimi?

V sobotu jsem odpoledne synka odmítla, protože si na záhon vzpomněl ve chvíli, kdy začali přicházet hosté. Potom jsem se věnovala oduševnělé konverzaci, provádění po zákoutích naší nemovitosti a opékání špekáčků... V neděli ráno odmítl syn mě. Když jsem umývala pozůstatky špinavého nádobí po opékacím večírku, kopnul dvakrát motykou do země. To ho unavilo, práci označil za příliš těžkou a odešel.

"Nevadí, zvládnu to sama! "Odměřila jsem vzdálenost po celé délce prvního sloupku, připravila v zemi rýhu přibližně odpovídající šíře a plna nadšení jsem přistoupila k nejbližšímu ležícímu sloupku. Načež jsem rychle zjistila, že jeho váha převyšuje moje fyzické možnosti. Donesla jsem si stěhovací popruhy a krumpáč. Obojí s úmyslem sloupek nadzvednout a následně přesunout. Pomohlo to – byla jsem schopná kusem betonu o pár centimetru pohnout. Pavel Pavel rozchodil sochy na Velikonočních ostrovech, já sloupek v Omicích.

Při druhém sloupku mě přistihl soused a vyjádřil podiv nad mým úsilím. Při třetím přišel manžel a vynadal mi, proč neřeknu. Proč? Protože mě opravdu nenapadlo, že je to TAK TĚŽKÉ. A nechtěla jsem ho otravovat, když pracoval na domě.

Kolem poledne odjel manžel pro dceru, která spala u kamarádky. Mezitím přijel tchán s tchýní. Původně volala jen tchýně, že se staví a přiveze nějaké sazeničky. Najednou se objevili. Probírali jsme sadbu a finanční situaci. Oběd zdvořile odmítli. Zřejmě i proto, že po krátké anketě v rodině zvítězili špekáčky – posledních 5 kusů zbytků ze včerejška. A děda si nakonec přece jen dal.

Domek jsem v neděli k večeru opouštěla s rozporuplnými pocity - udělali jsme dost práce, pohostili kamarády; ale stěhování na trvalo se pořád nerýsuje, ačkoli se děti pravidelně ptají "KDY UŽ?" Odpověď neznám. Musíme to vydržet!