kOmický blog IV.

První z našeho původně plánovaného dvoutýdenního pobytu u maminky. Po dlouhé době odpočinek a nákupy. Instalatérské práce, funkční lednička a nefunkční kotel na domku, vyklízení sklepa a velmi pomalu postupující stavební práce...

První dny pobytu u maminky byly vlastně odpočinkové. V sobotu dopoledne jsme byly vybírat novou sedačku, mamčina stará má své lepší roky už za sebou. Chopily jsme se příležitosti a klíčů od auta a vyrazily. Děti chtěly bohužel jet s námi. Dva nábytkové megaobchody - dvě vážné „kandidátky“. Naštěstí zvítězila ta v druhém obchodě. Bohužel inzerovaná doba dodání 14 dnů se během objednávání změnila na 20 týdnů; nicméně maminka dodání v červnu odsouhlasila.

Při pečení kuřete k obědu dětem se mi napodruhé povedlo zapálit maminčinu plynovou troubu, což byl po patnácti letech bez tréninku s tímto médiem asi výkon. Následovala cesta na domek - něco udělat,  a shlédnout následky pracovní činnosti naší „úderné skupinky“. Manžel pokračoval s vodou v kuchyni, výsledkem jeho snažení byla zapojená lednice, která k budoucí radosti našich dětí produkuje led. Ale při aktuální vnitřní teplotě kolem 10°C mě ale led příliš nezajímal. Pozornost jsem věnovala kotli na pevná paliva, jehož účinnost se mi stále zdála nedostatečná, navzdory intenzivnímu přikládání materiálem původní podlahy.

Večer jsme se s manželem oba nevhodně oděni a značně unavení účastnili oslavy narozenin. Po jedné skleničce vína jsem byla schopná jen ustlat postel a odpadnout.

V neděli dopoledne jsem překvapivě nedělala skoro NIC, jídlo nám zbylo od soboty. Marně jsem vzpomínala, kdy jsem zažila půl dne volna doma… Po obědě jsem vyrážela zase na domek. Pokroky v činnosti už tam zdaleka nebyly tak viditelné.

Pracovní část prvního týdne provizorního bydlení utekla velmi rychle. Pondělí a pátek masáže do půl deváté, úterý plavání s prckem, středa – jediný večer doma! Ve čtvrtek výlet do Omic s klukama, dcera měla kroužek. Byli překvapení, jak si tam tatínek „žije“, ale pochopitelně lednička je zajímala nejvíc. Ačkoli teplota uvnitř domu se příliš nelišila od venkovní, popíjeli ledové nápoje. Ostatně kromě ledu bylo v ledničce jen zima a světlo.

V sobotu byl táta s dcerou na taneční soutěži (ten první jen jako řidič), nejmenší prcek u tchýně a já s puberťákem vyklízela sklep původního bytu. „To máte za hoďku hotový“ pravil manžel. Neměli jsme. Pobíhali jsme v suterénu asi dvě a půl hodiny a objevovali uložené poklady. Vyklízení nebylo tak dramatické jen díky faktu, že stále ještě máme v domě pronajatý nebytový prostor – „skladiště“, kam jsme dříve ukládali to, co se do 3+1 prostě nevešlo. Třeba kola, kočárek Chariot, boxovací pytel, helmy na lyžování, oblečení, které je menším dětem velké, oblečení, které je velkým dětem velké…helmy na cyklistiku, paddle board, vánoční ozdoby, lyže a podobně. Přeskupila jsem věci, které tam už byly, abychom mohli přidat další várku ze sklepa.

Vyhodit nebylo co; přenášeli jsme prkýnka, YTONG, cihly, krabice, zrcadla, stůl, květináče a zavařovačky, staré dveře, skla, kyblíky, igelity, krabice a krabičky… U některých věcí jsem dosud ani netušila, že je máme. U jiných jsem ani nevěděla, co jsou. Nakonec v popelnici skončilo jen pár starých květináčů a špinavý igelit. Syna to moc dlouho nebavilo; naznal, že je unavený už po páté cestě mezi sklepem a „skladem“. Ale nakonec mi alespoň roztřídil zavařovačky, skočil s odpadem a pomohl s  věcmi do auta.

Naše další cesta vedla ke tchýni na oběd, ale vzali jsme to oklikou přes BAUHAUS, kde jsme po krátké konzultaci se sympatickým zaměstnancem sanity koupili kombinovanou toaletu k mamince - zasloužila si ji po asi 35 letech bydlení vyměnit. Zejména, když původní protékala a nesplachovala (asi to spolu souviselo); a s navýšeným počtem členů domácnosti to dost komplikovalo život.

Maminku jsme záchodem asi trochu vyděsili. Tvářila se nedůvěřivě, když jsem začala probírat nářadí a hledat vhodný klíč nebo hasák. Ale zvládla jsem i horší věci. Zavřela jsem vodu, odstranila jsem všechny čistící prostředky a jiné záchodové příslušenství, vodu z nádrže, přívodovou hadici, povolila šrouby… V těch jsem (jak se později ukázalo mylně) spatřovala největší slabinu, ale povolily poměrně snadno.

První problém jsem trochu očekávala – díry v zemi nebyly na správném místě. Nevadí, záchod by stál tak, ("Půjčím si vrtačku nebo manžela poprosím"). Horší bylo, že původní přívodová hadice končila závitem se špatným průměrem. Váhala jsem, zda volat manželovi, ať koupí novou cestou, nebo ji rychle zajet koupit sama.

Než jsem se rozhodla, zazvonili. Odstraněnou záchodovou mísu nešlo v předsíni přehlédnout. Manžel pochopitelně nejevil známky nadšení, ale nakonec pro správný přívod vody zajel, k mému překvapení přišel i s vrtačkou, (kterou měl náhodou v autě) a za nevlídných komentářů na moji adresu dílo dokončil. A odjel.

Druhý den jsem se probudila s migrénou. Asi není dobré nosit třicetikilový náklad sanitární keramiky, pokud vaši krční páteř poznamenal snowboardista, když váš poslal k zemi nárazem do zad. Tenkrát jsem odlétla pár metrů po sjezdovce, srazila vlastní dceru jedoucí přede mnou a život mi zjevně zachránila lyžařská helma. Z otřesu mozku jsem se léčila asi měsíc a krk mi bude dělat problémy doživotně. Ale má orientace na cíl obvykle zvítězí. A nad migrénou vítězím Ibalginem - navzdory jinak silně rozvinutému odporu k léčivům.

Migrenózní nevolnost jsem potlačila, rozdala menší děti a se starším synem jsme odjeli na domek. Neděle byla krásná jarní. Bohužel s příslibem ochlazení v příštím týdnu. Ale kdo by si kazil den výhledem počasí na příští týden.

Uklidili jsme starou vytrhanou podlahu, která tvořila na dvoře nevzhlednou hromadu. Uklidila jsem i v domě v obytné kuchyni, která momentálně slouží i jako manželova ložnice. (Naše budoucí ložnice je aktuálně sklad a kancelář v jednom, jsou tam jen banánové bedny a převážně zaskládaný stůl, na kterém manžel našel prostor pro nezbytný monitor a počítač). Jiná místnost obyvatelnámomentálně není.

Před polednem se stavil můj druhý švagr (manželův bratr) se švagrovou a malým synovcem. Toho zaujal náš stavební materiál a věnoval se hromadě písku na dvoře. Stavbu domu má švagr již za sebou. S manželem procházeli staveniště a řešili zdivo, omítky, tepelné čerpadlo, rekuperaci, možnost chovat slepice a další záležitosti. Pomohli nám cennými zkušenostmi a protichůdnými radami; i tím, že našeho synka hodili zpět do města, aby mohl s kamarádem trénovat parkur. Jen jsem díky návštěvě nestihla uvařit včas oběd a syn odjel vybavený jen tlustě namazaným krajícem chleba.

Při následné revizi ledničky jsem našla krabičku kuřecího masa. Překvapila i manžela, evidentně zapomněl, že ji kupoval. Seznámila jsem se tak blíže s nově (provizorně) instalovanou indukční deskou. Obědvali jsme spolu (stůl nemaje) na dvoře na sluníčku a bylo to příjemné. Díky mé intenzivní činnosti nenarušované požadavky dětí se v neděli odpoledne dalo na sedačku v obývací části multifunkční místnosti skutečně usednout. Pokrok. Jen dětské pokojíčky se zatím stále moc nerýsovaly...